Zimná cesta přehled

17.03.2018

„Odpad je všechno, co člověk říká a činí. To všechno od něj odpadne a on pak odpadne sám od sebe. Prostě si nemůže zůstat věrný! Škoda, vždyť byl jediný, kdo na sobě tak visel. Co z něj zbude? Co je to, čím zůstane on, když z něj odpadne bolest?“

Můj dosavadní jediný kontakt s tvorbou Elfriede Jelinek bylo shlédnutí filmu Pianistka. A byl to nepříjemný zážitek. Ne, že by to byl špatný film, nebo že bych si myslel, že se o podobných tématech nemá točit/psát, to ne. Jen to na mě bylo jaksi příliš intimní, velmi často jsem bojoval (často neúspěšně) s nutkáním odvracet zrak a občas se červenal jak pivoňka.
A proto jsem přistupoval k Zimnímu putování s určitou ostražitostí. Ale to nebylo třeba.

Moje minimální znalost rakouských reálií a Schubertovy hudby mi nijak nebránila v silném, hlubokém zážitku. Soubor monologů je nabitý emocemi, je to od první chvíle do poslední literární jízda, která je sice náročná na pozornost, ale na oplátku toho hodně dává. Obžaloba konzumní společnosti, která vnímá neštěstí druhých jen jako kratochvíli, která už nemá právo na existenci v momentě, kdy veřejnost omrzí. Neschopnost vidět důležité věci a rozpoznat je od banalit („Cožpak nestačí, že nic nevidíte? To musíte ještě i zavírat oči před tím, co byste stejně neviděli?“). Ostrý útok na naši neschopnost poučení se ze svých chyb a na naše neustále utíkání před realitou („Starejme se o svou budoucnost! Už nikdy minulost! Budoucnost! Už nikdy nenaslouchat minulosti, už nikdy nedolézat za minulostí, už nikdy neodkrývat a neprostírat, radši to hned sníst z papíru!“).

Ale největší část svých neúprosných kritických postřehů si paní Jelinek schovává sama pro sebe. To je sympatické, že se nestylizuje do role jediné vidoucí a spravedlivé, ale jde na trh s vlastní kůží, s vlastní duší, s vlastními vnitřnostmi. Z kategorie osobních témat je také, podle mě, nejsilnější část knihy, zpověď staršího muže podléhajícímu Alzheimerově chorobě (dost pravděpodobně spisovatelčin otec). Trochu mě to připomnělo Márquezův Podzim patriarchy, ani ne tak dějem, ale vnitřně, tou snahou hlavního hrdiny o uchopení reality, která pokaždé někam uhne, pokaždé se smekne, proměňuje se a dříve suverénní muž není už schopen najít ve svém myšlenkovém světě žádné pevné místo.

Co mě nadchlo nejvíc byl použitý jazyk, košatý a taky hodně hravý, s překvapivě bohatou porcí humoru, nebo spíš sebeironie, která textu slušela a pomáhala tu všechnu temnotu lépe strávit. „To mám snad lyžovat?“ ptá se třeba paní Elfriede poté, co se přiznává k tomu, že už roky píše to stejné a že ví, že už tím veřejnost dost otravuje. „Kdepak, paní,“ odpovídám já, „jen pište dál.“

A ještě nesmím zapomenout pochválit české vydání knihy. Perfektní překlad Jitky Jílkové, který zachoval plynulost textu i v (předpokládám) těžko přeložitelných slovních hříčkách a hrátkách. A zasvěcený doslov Petra Štědroně, který mi dost pomohl se zorientovat v souvislostech a který by se klidně mohl číst jako předmluva, protože je užitečným klíčem k porozumění knihy.