Zimná cesta

10.08.2022

Četla jsem knihu s přestávkami půl roku, konec jsem už jen zběžně prolistovala a přečetla si závěr. S touhle autorkou si tedy nesedneme. Nedokážu si představit, že se jedná o divadelní hru, ani nikoho, kdo by to dobrovolně chtěl vidět. Za mě zbytečně pokácené lesy. Po dočtení doslovu částečně chápu pohnutky autorky napsat takovýto text, ale na mě se jedná o příliš experimentální text. Vůbec mě četba nebavila, přečetla jsem si odstavec a už jsem nevěděla, o co v něm šlo, jakou myšlenku mi měl předat.
Dle ostatních komentářů si ale kniha čtenáře najde, musí být ovšem velmi náročný.

25.04.2022

Tuhle autorku jsem začala číst na střední škole a přestože se zabývala věcmi, které mi byly a jsou dodnes poměrně vzdálené, její knihy mě bavily. Přelouskat tuhle knihu mi s dlouhými přestávkami trvalo rok.

17.03.2018

„Odpad je všechno, co člověk říká a činí. To všechno od něj odpadne a on pak odpadne sám od sebe. Prostě si nemůže zůstat věrný! Škoda, vždyť byl jediný, kdo na sobě tak visel. Co z něj zbude? Co je to, čím zůstane on, když z něj odpadne bolest?“

Můj dosavadní jediný kontakt s tvorbou Elfriede Jelinek bylo shlédnutí filmu Pianistka. A byl to nepříjemný zážitek. Ne, že by to byl špatný film, nebo že bych si myslel, že se o podobných tématech nemá točit/psát, to ne. Jen to na mě bylo jaksi příliš intimní, velmi často jsem bojoval (často neúspěšně) s nutkáním odvracet zrak a občas se červenal jak pivoňka.
A proto jsem přistupoval k Zimnímu putování s určitou ostražitostí. Ale to nebylo třeba.

Moje minimální znalost rakouských reálií a Schubertovy hudby mi nijak nebránila v silném, hlubokém zážitku. Soubor monologů je nabitý emocemi, je to od první chvíle do poslední literární jízda, která je sice náročná na pozornost, ale na oplátku toho hodně dává. Obžaloba konzumní společnosti, která vnímá neštěstí druhých jen jako kratochvíli, která už nemá právo na existenci v momentě, kdy veřejnost omrzí. Neschopnost vidět důležité věci a rozpoznat je od banalit („Cožpak nestačí, že nic nevidíte? To musíte ještě i zavírat oči před tím, co byste stejně neviděli?“). Ostrý útok na naši neschopnost poučení se ze svých chyb a na naše neustále utíkání před realitou („Starejme se o svou budoucnost! Už nikdy minulost! Budoucnost! Už nikdy nenaslouchat minulosti, už nikdy nedolézat za minulostí, už nikdy neodkrývat a neprostírat, radši to hned sníst z papíru!“).

Ale největší část svých neúprosných kritických postřehů si paní Jelinek schovává sama pro sebe. To je sympatické, že se nestylizuje do role jediné vidoucí a spravedlivé, ale jde na trh s vlastní kůží, s vlastní duší, s vlastními vnitřnostmi. Z kategorie osobních témat je také, podle mě, nejsilnější část knihy, zpověď staršího muže podléhajícímu Alzheimerově chorobě (dost pravděpodobně spisovatelčin otec). Trochu mě to připomnělo Márquezův Podzim patriarchy, ani ne tak dějem, ale vnitřně, tou snahou hlavního hrdiny o uchopení reality, která pokaždé někam uhne, pokaždé se smekne, proměňuje se a dříve suverénní muž není už schopen najít ve svém myšlenkovém světě žádné pevné místo.

Co mě nadchlo nejvíc byl použitý jazyk, košatý a taky hodně hravý, s překvapivě bohatou porcí humoru, nebo spíš sebeironie, která textu slušela a pomáhala tu všechnu temnotu lépe strávit. „To mám snad lyžovat?“ ptá se třeba paní Elfriede poté, co se přiznává k tomu, že už roky píše to stejné a že ví, že už tím veřejnost dost otravuje. „Kdepak, paní,“ odpovídám já, „jen pište dál.“

A ještě nesmím zapomenout pochválit české vydání knihy. Perfektní překlad Jitky Jílkové, který zachoval plynulost textu i v (předpokládám) těžko přeložitelných slovních hříčkách a hrátkách. A zasvěcený doslov Petra Štědroně, který mi dost pomohl se zorientovat v souvislostech a který by se klidně mohl číst jako předmluva, protože je užitečným klíčem k porozumění knihy.

Vypráví buď „my“ nebo "já“. „My“ mluví o sklepích (narážka na příběh Nataschy Kampusch) a o lyžovačkách a bezděčně vyjevuje nízkost, povrchnost, marnivost, zlobu. „Já" se beckettovsky vyznává z odcizení a z toho, že „jsem nikdy nežila“, „nikdy nemilovala“ a „nikdo mě nechce poslouchat“. Pak je tu ještě zpověď muže zraněného tím, že jej rodina pro stařeckou demenci přesunula do ústavu. Všechna pásma spojuje znesamozřejmování ledačehos, co běžně přijímáme automaticky. Hodně by mě zajímalo, jak se text zrcadlí s texty Schubertova písňového cyklu. Určitě to bude propracované spojení nabízející další významy.

09.12.2016

Místy kouzelné, místy neskousnutelné. Cestu k této autorce jsem myslím zahájil ne její nejlepší prací. Zkusím časem dát šanci ještě některé její knížce.

20.05.2016

Právě jsem knihu Zimní putování (mimochodem, líbí se mi, jak moc se celá kniha odráží už jen ve svém poetickém názvu, jak krásně tento název k celému ladění knihy a jejímu ději sedí) dočetla a mohu říct, že mě strhla. Strhla ne takovým tím způsobem, kdy musíte číst dál a dál, můžete téměř vypojit mozek a nějaké hlubší zvažování, a jen hltat napínavý příběh. To vůbec ne, četla jsem ji na to, jak je tenká, nezvykle dlouho (a krkolomně). Ale vyjadřování Elfriede Jelinek vyžaduje smysly zbystřené na nejvyšší možnou úroveň a zároveň mozek pracující na plné obrátky (pokud tedy toužíte po co největším pochopení textu-vím, že jsou i lidé, kteří dokážou text vnímat bez soustředění jen jakýmsi instinktem, já mezi ně bohužel nepatřím).
Kniha je hořkosladkým chvalozpěvem na čas, zabývá se časem samotným i různými s ním souvisejícími jevy. Dalším ústředním tématem jsou vztahy-vztahy mezi rodinnými příslušníky a vztahy milostné, které jsou těmi rodinnými negativně zabarvené-a nesnáze s nimi spojené.
Některé kapitoly jsou silně prostoupeny rakouskými reáliemi, politikou a společenskými kauzami, což pochopení textu pro Čecha, který se o Rakousko nijak extrémně nezajímá, značně ztěžuje. Také se spousta kapitol vztahuje k soukromému životu autorky. Pro lepší porozumění knize doporučuji tento článek, který osvětlí některé aspekty textu, které by pro mě jinak byly tvrdým oříškem: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29393/jelinek-elfriede-zimni-putovani
Co se týče jazyka, kterým Elfriede Jelinek píše, je nádherný, bohatý, ale také šílený.
Jediné, co bych knize vytkla a za co jsem také snížila hodnocení, je právě občas až přílišný zmatek, vír myšlenek, který se ne a ne zastavit a který nakonec sám sebe nakonec pohltí, ale to je nakonec vlastně i to, co mě na knize nejvíc přitahovalo...

12.11.2014

Taková abstraktní umělecká literatura. Myšlenky utržené ze řetězu, koncentrovaná deprese. Jen kousek z každé kapitoly, snažím se at´ mě to baví. Ale nebaví. Strašně moc mě to nebaví, byt' je to vysoce ceněno.