Život markýze de Sade přehled

13.02.2024

Jeden ze základních pramenů o životě Markýze de Sade od neméně zajímavé umělecké osobnosti z období české avantgardy, která se mimo jiné zabývá i erotikou a jejím inspiračním zdrojem a významem pro psychický život člověka, surrealisty Jindřicha Štyrského, uměleckého kolegy malířky Toyen, by neměl uniknout nikomu, kdo se zajímá o uvedené osobnosti. Vůbec nejzajímavější a přitom mimořádně čtivý je však určitě Sadův románově pojatý životopis od Františka Kožíka nazvaný Černé slunce, který vychází z přesných reálií a snaží se na rozdíl od mnoha jiných děl (např. zábavný, ale biograficky nepřesný film Quills P. Kaufmana z r. 2003) nezkresleným způsobem zachytit jeho životní příběh, sexuální založení, které bychom dnes už dokázali nazvat jako sadomasochistické, jeho šlechtický původ, volnomyšlenkářskou intelektuální orientaci a logický boj se společností a jejími pokryteckými světskými i náboženskými strukturami, který vyvrcholil až do vytvoření modelu ucelené a na 18. století mimořádně odvážné a kontroverzní filosofie dobra a zla, několik desítek let věznění po různých věznicích a žalářích především z politických důvodů, jeho spoluúčast na francouzské revoluci, osvobození i opětné "odstranění" umístěním do ústavu pro choromyslné v Charentonu v závěru života, kde pod vedením liberálního ředitele ústavu píše divadelní hry a organizuje představení se sborem chovanců (téma převzato a neopakovatelně zpracováno J. Švankmajerem ve filmu Šílení z r. 1995, v hlavní roli s J. Třískou). Sadovy knihy, zejména 120 dnů Sodomy (na svou dobu velice drsná a v roce 1975 opět velice kontroverzním způsobem zpracovaná ve filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy P. Pasoliniho), jsou považovány za prakticky první systematickou klasifikaci toho, co dnes sexuologie považuje za úchylky nebo odchylky sexuality, v dřívějším psychoanalytickém pojetí sexuální perverze, nejmodernějším pohledem pak sexuální aberace či variace, které, nejsou-li zdrojem kriminálních činů, nepředstavují hrozbu ani pro jimi nadané jedince ani pro okolní společnost. Ačkoliv (můžeme-li věřit dochovaným pramenům) sám Sade nebyl agresivní tvor, který by rád páchal skutečné zlo, slovo "sadista" se díky dlouhodobému potlačování komplexnější perspektivy ujalo jako to, které popisuje násilí bez konsenzu, tedy násilí sociálně neakceptovatelné, narozdíl od sadomasochismu, jež je formou pouhé erotické hry, která předpokládá plný vzájemný souhlas stejně zaměřených osob, nevede k poškození zdraví a staví na vzájemné morální úctě a respektu, odehrává se za účelem pouhé erotické satisfakce, která může mít i jen výhradně duševní ráz a která ve svém důsledku směřuje ke zkvalitnění intimního erotického vztahu mezi stejně založenými partnery a může představovat tvořivou a zábavnou formu individuální i společenské seberealizace (kluby BDSM a fetiš nadšenců, sběratelů erotických pomůcek i kulturních artefaktů, erotické přehlídky a veletrhy apod.); jako taková je zajímavým obrazem přírodní a divošské složky v nás a jejího průmětu do charakteru naší sexuality v kontextu vývoje lidské kultury. Toto vše si autor při svém pobytu nejen v bastile ve své době ještě nemohl dovolit "užívat". Z dalších zajímavých pramenů o životě "božského Markýze" stojí za zmínku ještě například kniha "Sade" Gilberta Lelyho nebo titul "Sade: Život, legenda" Jeana-Paula Brighelliho, vydaná v r. 2003 nakladatelstvím Marenčin PT slovenského spisovatele a básníka, výtvarníka, scenáristy, překladatele a kritika, pokračovatele surrealistické školy Alberta Marenčina. Knihu Černé slunce ovšem vnímám jako základní pramen o životě Markýze de Sade. Je velice čtivá a díky své románové formě snadno přístupná všem čtenářům.