Prokletá přehled

13.07.2024

(SPOILER) U téhle knihy jsem tušila, že nedám plný počet hvězd ještě předtím, než jsem se do ní pustila. Ten, kdo četl můj komentář k prvnímu dílu, ví, že mě Zlatá hodně vytočila - především nelogičnostmi, kterými musela být vycpaná, aby příběh fungoval. No a jakmile se na takové logiku postrádající dílo navazuje, ve většině případech to končí tak, že to autora dřív nebo později dožene k tomu, aby použil další nelogičnost a mohl tak v příběhu vesele pokračovat.
Mě osobně vůbec nepřekvapilo, že se ony nesmyslnosti zase týkaly především Serildy. Hned od začátku jsem měla hokej z toho, jak Serildin "fyzický stav" fungoval. Na konci prvního dílu Král duchů Serildu prokleje, čímž ji zbaví fyzického těla a z ní se stává jakýsi druh "ducha". V tomto stavu jí nebije srdce a ani nemusí dýchat, ale když něco sní, je to OK a také když na to přijde, se potí. Jinými slovy - srdce a plíce si mohly vzít dovolenou a chudák žaludek a potní žlázy musely makat dál... Pokud v tom někdo našel logiku, má upřímně můj obdiv.
Serildino chování bylo v tomhle díle podstatně lepší než v předchozím, ale jako "normální" či rozumné bych ho určitě nenazvala. Na jednu stranu se snaží Krále duchů nerozčilovat, aby neublížil dětem, ale při jejich společné večeři mu doslova vrazí kudlu do zad (což se nestalo jen jednou) + dělá mu i další naschvály a taky se se Zlatem producíruje po hradu - de facto přímo pod nosem Jeho Ponurosti - ačkoli by se s ním vůbec neměla znát. (S jeho špehy - nachtkrappy - si autorka očividně nemínila dělat hlavu a Serildě i Zlatovi tudíž takovéto "randičky" v pohodě procházely.)
Taky jsem si musela ťukat na čelo, že Serilda neměla snahu svůj dar zkoumat či rozvíjet a tím pádem využít ve svůj prospěch. Jaký potom mělo smysl, aby ten dar vůbec měla? Kurnik šopa vždyť tohle eso v rukávu měla patřičně využít!
Její těhotenství byla kapitola sama o sobě - co všechno ta nenarozená bytůstka musela přestát... No děkuji pěkně.
Nad Serildiným náhlým vřelým citem ke svému dítěti jsem se div netloukla do hlavy. Takže v prvním díle svoje budoucí dítě bez výčitek svědomí zaprodá a teď najednou ji ta citová zácpa přešla a konečně si uvědomuje, co vlastně udělala? To vskutku brzy.
Návrat Perchty i závěrečná bitva sice byly zajímavé a napínavé, jenže to, jak se Serilda Krále duchů a Perchty nakonec zbavila... To mi připadalo hodně jednoduše vyřešené vzhledem k tomu, že oba působili jako nadmíru zdatní lovci/bojovníci.
A mimo tohle všechno se mi ani nelíbily ty občasné náznaky jiskření mezi Serildou a Králem duchů. Ano, tím Králem duchů, který tu je vykreslený jako masový vrah a psychopat.
Shrnuto a podtrženo - z této série jsem hodně rozčarovaná. Celý příběh navíc působí od začátku až do konce temně a depresivně a až na pár zajímavých myšlenek či zdařilých popisů jsem tam nenašla nic hodnotného, co by mě nějakým způsobem obohatilo nebo k čemu bych se toužila vracet. Jsem ráda, že už ho mám za sebou a rozhodně ho nedoporučuji.