13 temností, které si neberou servítky

recenze

„Uvnitř každého z nás číhá temnota a záleží na mnoha faktorech, jestli z toho shnilého semínka vyklíčí něco zrůdného.“

Po drásavé novele V pekle jsme všichni Hébert přichází Madla Pospíšilová se sbírkou 13 příběhů, které rozhodně nezůstávají pozadu, co se mrazivosti týče. Své postavy hází do nezáviděníhodných situací jako malé děti do hlubokého rybníka a křičí plav. Někteří z nich to ustojí, jiní utonou.
Mimo jiné se seznámíme s autorčinou fascinací mimozemskými entitami a vírou, že ve vesmíru nejsme sami (Štěstí, Pravda je tam někde, Polibek z Venuše) a podíváme se do možná nepříliš vzdálené a ne moc růžové budoucnosti (Lovec monster, Vzpomínky na Zemi, Tam za tou duhou). Z druhé sorty bych rozhodně vyzvedl povídku Vzpomínky na Zemi, která je velmi alarmující. Lovec monster zase pojednává o implementaci traumatických vzpomínek obětí do myslí pachatelů a pokládá otázku, zda lze potírat provinění stejnými prostředky, kterých se dopouštějí jejich pachatelé.
Můj oblíbený vlkodlačí film je snímek Vlk z roku 1994 s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, povídka Zrůda z č. p. 52 mi tedy udělala velkou radost. S filmem má tolik společného, až by se dalo říct, že se jedná o scénář ke zmíněnému filmu zasazený do českých lokací.
Povídka Den, kdy na světě zemřela naděje je důkazem toho, že si Madla poradí s jakýmkoliv tématem – v tomto případě s vietnamským válečným peklem. Úžasná depresivní věc.
Pak tu máme Balonek ke štěstí, zhmotnění noční můry každého rodiče. V tomto případě jsem zatraceně rád, jak povídka dopadla. Po jejím dočtení obejmete své děti (tedy za předpokladu, že nějaké vlastníte) a opět je upozorníte na nebezpečí, před kterými jste je v minulosti snad milionkrát varovali.
Madlin talent spočívá v kontrastech, které čtenáři dokáže servírovat nevybíravým způsobem a nebojí se jít do extrému. Představivost vám omámí příjemnými, silně nostalgickými obrazy, které vás zahřejí u srdíčka, aby vám ho v následujícím odstavci vytrhla z těla, vymačkala všechnu krásu světa a odhodila jako kus špinavého hadru. Ať víte, co mám přesně na mysli, rád bych zde nyní s autorčiným laskavým svolením zveřejnil úryvek z povídky Preventista:

„Vzpomněl jsem si na všechno. Na mámu, jak s ní hrajeme na schovku, jak lítáme s Nerfkama po baráku a střílíme po sobě pěnovýma nábojema. Jak si čteme, zachumlaní v manželské posteli. Jak lechtáme tátu, až ječí jako malá holka. Pamatoval jsem si na vůni perníčků, na prsty ulepené od bílkové polevy a mámin nezbedný úsměv. Na věčně přihrblá záda za počítačem a zahloubaný výraz, když zase psala nějaký příběh. Na hřívu měděných vlasů, které vrhaly ohnivé odlesky. Na spousty malých vrásek, co se jí dělaly u očí, když se smála. Na hřejivé objetí, na které jsem si nikdy nepřipadal dost starý.
Na její nahé, ztlučené tělo, které vlekli do dezinfekcí čpící místnosti. Na rány kladivem, které jí drtily nejdřív prsty na nohou a potom i na rukou, když odmítla podepsat spolupráci Otcem. Na poslední rozmach kladivem, který mámě vpáčil kus lebeční kosti do mozku. Na čůrek moči, která v tom okamžiku vtekla do kbelíku pod jejíma rozevřenýma nohama.“

Podobné pocity vyvolává povídka Malá růžová teniska od začátku budující znepokojivou atmosféru. I když je vše zalité sluncem, z plotny se line vůně pravého italského risotta a venku si bezstarostně hrají děti, s každým následujícím řádkem tušíte, že se blíží něco hodně zlého.

Celou sbírku zakončuje velmi dojemný a osobní příběh s názvem Zacyklení. Je o stárnutí a odcházení. Autorka čerpá z vlastních zkušeností a smutek z povídky doslova prýští.
Musím pochválit dodatky na konci knihy, kde se čtenář o každé povídce něco málo dozví a některé z nich vám i hezky osvětlí. Zastávám názor, že podobné dodatky by měla mít každá povídková sbírka.

Na závěr si dovolím pár slov adresovaných přímo autorce:
Madlo, o tom, že by na Tebe byl tatínek hrdý, není pochyb. Vytvořila jsi skvělou sbírku a celkově je Tvá tvorba na vysoké úrovni. Věřím, že tohle je teprve začátek. Pokračuj v tom, co děláš, protože to děláš sakra dobře. Jo a fakt děkuju za to, že jsem se díky Tobě dozvěděl, jak souložit se šnekem (povídka Můj miláček Lisa).

Madla Pospíšilová Karasová se nebojí drsných témat, která se vám zažerou do duše. Přesvědčit se o tom můžete v novele V pekle jsme všichni Hébert nebo v těchto třinácti velmi různorodých povídkách. Chcete si zahrát vabank o vin... více

Komentáře (0)