Sbírka skvostných podivností

recenze

Chladná ruka v mojí dlani (2024) / assa

„Všechno musí jednou špatně skončit, nebo nám alespoň vždy připadá, že je to špatný konec. To je ostatně poselství mementa mori. A většinou to přijde až příliš brzy.“

Po dvou povídkách v antologii Tichá hrůza se českému čtenáři do rukou konečně dostává plnohodnotná a jedna z nejlepších sbírek Roberta Aickmana Chladná ruka v mojí dlani z roku 1975. Jedná se o šestý svazek edice Smrtihlav, která se zaměřuje na významná, a mnohdy opomíjená díla 20. století.

Sbírku otevírá dosti znepokojivá povídka „Meče“, na níž odkazuje obálka celé knihy, což vám dojde ve chvíli, kdy se společně s hlavním protagonistou, obchodním cestujícím, ocitnete na pouti. Při bližším prozkoumání obálky totiž zjistíte, že se na ní název povídky dokonce i vyskytuje, na ceduli před cirkusovým stanem. Tento fakt mi osobně na první pohled unikl. Stan skrývá bizarní show: muži zde platí za to, aby mohli meči probodávat ženské tělo. Kdo je ona záhadná žena, ona nevšední atrakce, která při styku s ostrými čepelemi neutrpí žádná zranění?

Povídka „Skutečné cesty do kostela“ čtenáři připomíná, že bychom měli minulost nechat za sebou a více si užívat přítomný okamžik. Při čtení vás obestře stejná míra děsu i melancholie.

Ostatně jako v další povídce s názvem „Niemandswasser“, která vypráví o jedné části Bodamského jezera, která je označována jako Vody nikoho. Zde číhají ty nejhorší noční můry.

„Stránky z deníku mladé dívky“ je oproti ostatním povídkám přímočarý příběh psaný formou deníkových zápisků. Je zasazen do počátku 19. století a krásná gotická atmosféra z ní doslova prýští. Navíc využívá i reálných historických postav, kdy hlavní hrdinka na procházce v lesích potkává lorda Byrona a Percyho Shelleyho. Hororoví fanoušci jistě vědí, že Shelleyho ženou je autorka příběhu o Frankensteinovi a Byron zase položil základní kámen upírského hororu, když napsal povídku „Vampýr“, tedy předlohu slavného Draculy. A to je právě i téma, které s Aickmanovou povídkou úzce souvisí. Po právu získala v roce 1975 cenu World Fantasy Award.

V příběhu „Hospic“ se setkáme s dalším obchodním cestujícím, který se vrací za rodinou a díky nedostatku paliva ve svém autě je nucen zastavit u podivné zotavovny s názvem Hospic, kde se to prazvláštními zaměstnanci a klienty jen hemží. Povídka má hutnou atmosféru, drží vás v neustálém napětí a při otáčení stránek se děsíte, co bude následovat. V podstatě by se mohlo jednat o surrealistický portrét mrtvé duše v očistci a celá povídka připomíná jednu ošklivou noční můru, z které se chcete co nejdříve probudit.

Opuštěný dům s pozemkem obehnaným vysokou zdí, který již po desítky let střeží stejný pes, a jeden děsivý incident z dětství, provázející hlavní postavu až do dospělosti. Taková je povídka „Stejný pes“.

V kousku „Setkání s panem Millarem“ Aickman ukazuje i něco málo ze svého specifického smyslu pro humor. I když ho je opravdu jen špetka. Do bytového domu se přistěhuje jistý pan Millar, který zde rozjede své podnikání. Na první pohled se jedná o účetní firmu, ale vzhled ani chování údajných zaměstnanců tomu neodpovídá. Co se doopravdy děje za zavřenými (a mnohdy i otevřenými) dveřmi pokojů pana Millara? Skvost se super atmosférou a až lovecraftovskou děsivostí.

V povídce „Hodiny“ během 2. světové války potká britský voják německou dívku, kterou si po válce vezme. Ona má však velmi zvláštní koníček – je až nezdravě posedlá kukačkovými hodinami, jimiž se neustále obklopuje. Jak moc jsou pro ni hodiny důležité? Asi nejsmutnější kousek celé sbírky podtrhuje zajímavý a bezesporu pravdivý výrok: „Žádné krásné hodiny neexistují. Všechno, co souvisí s časem, je ohavné.“

Sám Robert Aickman se označoval za autora „podivných“ povídek. Ta podivnost spočívá především v tom, že převážná většina z nich obsahuje nejasnou pointu, takže si je každý čtenář může interpretovat po svém. Jeho díla mají na první pohled přímočarý děj, v němž se však skrývá mnohem hlubší podtext, který si můžete po opětovném čtení vysvětlit zase trochu jinak. Zcela na místě je srovnání s Thomasem Ligottim, který je považován za Aickmanova následovníka.
I když sbírka Chladná ruka v mojí dlani nejspíš nebude pro každého, mně neskutečně sedla. Nevšední čtenářský zážitek jistě umocňuje i kvalitní překlad Jitky Čupové.

Chladná ruka v mojí dlani vyšla v originále poprvé v roce 1975 a patří k Aickmanovým nejlepším sbírkám povídek. Mezi jejími osmi příběhy je zahrnuta i povídka „Stránky z deníku mladé dívky“, která získala cenu World Fantasy Award.... více

Komentáře (0)