Absolutně okouzlující španělský plešounek

Zatímco vy jste prožívali svou první lásku, potají za školou kouřili svou první cigaretu, a možná občas taky přemýšleli, co byste chtěli v životě dělat, Albert Espinosa se přesouval z nemocnice do nemocnice, po letech chemoterapie už úplně holohlavý sledoval, jak se rozrůstá jeho lékařská složka, jak kvůli rakovině přichází o nohu, a nějaké velké plány do budoucna si určitě nedělal.

Přesto byl a dosud je možná šťastnější než většina z nás.

Nemám ráda tu pseudopsychologickou literaturu, která člověku radí, jak žít, jak být šťastný, jak nejlépe využít svého času a podobně. Uznávám, že na tom může něco být, ale poslední dobou se z toho stal byznys, knihkupectví jsou podobnými příručkami zaplaveny, nedá se v tom zorientovat, a konec konců, podle mě máme všichni své štěstí ve svých rukou, jen jsme občas trochu zmatení.

Tohoto jsem se obávala, když jsem otevírala knížku Žlutý svět, a mé obavy mě na prvních stránkách neopouštěly. Autor tam předesílá, že nám později vysvětlí svou myšlenku žlutého světa. Já jsem měla pocit, že o jeho filosofii nestojím. Mám vlastní.

Za tím si stojím, ten jeho koncept mě moc nezaujal. Přesto mě ta knížka – jaksi téměř proti mé vůli – bavila, dojímala, okouzlovala. Chvílemi se mi zdálo, že je to zčásti způsobeno autorovým jižanským temperamentem, ale to přece jen zní trochu směšně. Když se vám někdo chystá uřezat nohu, nebo vám říká, že příštího léta se možná nedožijete, váš původ v slunečných zemích vám nejspíš bude k ničemu.

Kniha je plná absolutních perel, snad z každé strany by se dalo něco citovat. Je to moudrost někoho, kdo od dětství stál tváří v tvář prostému faktu vlastní smrtelnosti, ale také jeho nezkrotná radost z toho, co mu ty zkušenosti daly. Albert Espinosa od začátku čtenáři vytrvale opakuje, že je rakovině vděčný. Nejdřív to může působit jako pozérství, později to pomalu začínáte chápat.

Když se dozvěděl, že amputace je kvůli stupni poškození rakovinovými buňkami nevyhnutelná, na radu lékaře uspořádal mejdan na rozloučení se svou nohou. Zavolal pár kamarádů, kteří z toho nápadu byli pochopitelně trochu rozpačití, zavzpomínal si na nějaké úrazy, příhody, zážitky se svou nohou, naposled si zatančil, a bylo to. To, co by každý jiný označil za handicap, dodnes vnímá s humorem, ba dokonce znovu s jakýmsi těžko definovatelným vděkem.

Mimochodem, právě o chůzi píše hodně zajímavě. Je to jedna z těch věcí, kterých si během čtení všimnete třeba jen okrajově, až pak, když vyjdete na ulici, najednou to začnete vnímat a zkoušet. Takových momentů je však v knize víc. Některé věci jednoduše zůstanou s vámi. Třeba kapitola, kde píše, jak málo se dotýkáme jeden druhého, jak jsou naše doteky vyhrazeny téměř výlučně pro životního partnera, nebo snad ještě trochu pro mámu, jako kdyby přátelství nebylo dost dobrým důvodem pro fyzickou blízkost. Já bych to tak nikdy neformulovala, nicméně v plné míře souhlasím. Podobně jako když vidíte někoho spát. Je v tom něha a zranitelnost, a vztah se tím vždycky trošku promění. Jsou to krásné věci, o něž se nevědomky připravujeme.

Espinosův pohled na smrt se mi moc a moc zamlouvá – a zde taky znovu upozorňuje na to, co jsme ze svého života vytěsnili, smrt a nemoc, jako kdyby nebyla žádná jiná možnost, jak se k těm faktům postavit. Jemu se to zjevně daří, a nejde o nadhled či humor, jimiž by všechny stinné stránky zlehčoval. On se na ně doopravdy dívá jinak.

Pro něj setkání se smrtí nepřineslo žádnou vážnost, žádnou bezuzdnou touhu užívat si teď každou minutu naplno. Bere to úplně jinak. Jako když člověk po deseti letech ve vězení zná každou skulinu či nerovnost na zdi, u níž spí, Espinosa prozkoumal všechno ve své bezprostřední blízkosti, z bílého nemocničního lůžka, způsobem, jakým by to běžný člověk nikdy neudělal, právě proto, že některé věci bereme jako samozřejmé a už nad nimi nepřemýšlíme. Podle mě přesně z tohoto důvodu nezřídka prohlásí něco, co zdravého čtenáře nemůže než poslat do kolen.

Přečetla jsem tuto knihu za noc a měla pocit, že článek o tom napíši během chvilky, že to bude snadné. A jde mi to rychle, ale cítím, že ani v nejmenším nepřenáším atmosféru toho vyprávění. Nicméně až teď, když si procházím, co jsem si tam podtrhla, vidím, nakolik mě to ovlivnilo. Hledám a dělám nové věci, třeba před pár dny jsem jedla úhoře, byl opravdu hnusný, ale bylo to poprvé, u vody s přáteli, a budu na to ráda vzpomínat. Nebo zkouším staré věci novým způsobem – tady se vám otevře celý nový svět.

Závěrem ocituji jednu okouzlující větu, která bez kontextu nebude mít smysl, a do recenze se nijak kloudně nedala vpracovat, tak ať si tady zůstane, jako zábavná poznámka pod čarou: