Babičko, vyprávěj...

recenze

Mengele je v souvislosti s tématikou koncentračních táborů vnímán ještě hůře, než démon pekel v souvislosti s náboženstvím. Proti Mengelemu a jeho laboratořím bylo navíc peklo příjemným místem a měnil by každý, kdo se mu dostal do spárů.

Vyprávění Violy Stern, tehdy mladého děvčete, je neuvěřitelně uvěřitelné a velmi nepříjemně pravdivé. Viola se vlivem válečných událostí a perzekucím vůči Židům dostala do spárů vyhlazovacích táborů postavených pro židovské i jiné rasově nepřijatelné obyvatelstvo a postupně si prošla několik takových hrůz. Příjemnou a logickou zprávou je, že přežila. Nepříjemnou, že musela projít několikerým peklem tam i zpět. Každý z koncentračních táborů v ní nechal nesmazatelnou stopu lidské hrůzy a utrpení. Nejen ze strany Němců, ale bohužel i ze strany jiných uvěznených Židů. Pocit moci dělá z lidských bytostí stvůry schopné všeho pro získání mizivých a nicotných výhod.

Viola vše vypráví bez zbytečného patosu, vzpomíná na krásné dětství v rodném městě, na nádherné chvíle s rodinou i první lásku, první hrozby i šok z bezpráví, které všeobecně zavládlo. Přátelé se stali lhostejnými lidmi, blízcí lidé záhadně mizeli bez vysvětlení a vše krásné zahalila temnota strachu. Pak přišel první příkaz k transportu a nastalo peko. Viola postupně ztratila kontakt a povědomí o své rodině a celé roky žila v bolesti a nejistotě.

Vše se nakonec nachýlilo ke svému konci, ale spravedlnost bylo naivní čekat. Jen klid a mír. Ať už jen zdánlivý, Viola už nemusela žít ve strachu ze smrti.

Při čtení Mengeleho děvčete jsem nemohla být lhostejná. Violiny rané vzpomínky byly tak příjemně děsivě povědomé. Poblouznění z prvních upřímných citů a lásky, pocit bezpečí v rodinném kruhu. Pak náhlé vytržení a pád do koloběhu transportů. I při čtení v autobuse jsem se neubránila podvědomému nevěřícnému pokyvování hlavou. Nemohla jsem věřit příběhům z Mengeleho dílničky hrůz. Ale tohle nemohl nikdo vymyslet. Tak chorý nebyl nikdo. Jen architekt hrůzy, jehož jméno se z hrůzou skloňuje dodnes.

Mengeleho děvče není lehkým čtením. Ale je srozumitelným. Violiny vzpomínky jsou psány jednoduše a popisují věci tak, jak byly. Patří mezi knihy, které by si měl přečíst každý a nikdy nezapomenout. Viola při vyprávění části svého života působila zřejmě jako jedna z babiček a v příběhu sama několikrát zmiňuje, že část hrůz svěřila i své rodině, která měla veliký problém je přijmout. Nikdo nechce slyšet vyprávět svého milovaného cokoliv takového. Ale stalo se to. A čím více takových babiček promluví, tím více má lidstvo naději posunout se dále od opakování dějin.

Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou po... více

Komentáře (0)