Boj se samotnou Pandorou

recenze

Puls nemocnice (2008) / katy238

Proč zrovna Pandorou? Vraťme se do legend a bájí. Byla to právě Pandora, tedy všemi dary obdarovaná, která kromě všech božských darů obdržela i skřínku plnou zla, běd, svízelů a nemocí. Jejím otevřením je nejprve vypustila ven a pak zděšeným přibouchnutím víka uvěznila většinu naděje na jejím dně, kde zůstala utlačená tím vším nedobrým. I proto má na světě být tak málo naděje, bájná Pandora jí vypustila jen trochu do širého světa.

Jsou však místa, kde je naděje mnoho. Mnohdy zoufalé, naivní a nekonečně bolestivé, ale stále tam je. A to je libovolné oddělení nemocnice. A právě jednotlivá oddělení, jejich příběhy, smutné i nekonečně radostné přibližuje Štěpán Neuwirth ve své knize Puls nemocnice. Dlouhá léta pracoval (nejenom) v tiskovém a informačním centru Fakultní nemocnice Ostrava a za ta léta posbíral velké množství příběhů.

Projdete se s ním napříč nemocnicí i dobou a vyslechnete věci, o kterých jen těžko uvěřit, že se staly. A že se klidně mohou dít i teď. Třeba na klinice dětského lékařství:

…Tvář tříletého chlapce je pokryta fialovými podlitinami, stejně tak zátylek a hubené tělíčko až do pasu. Matka dítě tloukla vším, co jí v kuchyni přišlo pod ruku. Otřes mozku, zlomeniny nosních kůstek, otřesená psychika chlapce, který pudově uhýbá před každou rukou, která se k němu vtahuje…

Lékaři bojují nejenom s příčinami, se kterými se dá prevencí dělat jen málo, ale stejnou měrou i s následky vědomých činů. A právě kapitoly věnované dětem patří mezi ty nejtěžší.

Pokud však kráčíme nemocniční chodbou dále, můžeme slyšet příběhy, při kterých se udělá jednomu reálně zle, třeba na soudním lékařství:

Velikonoční svátky tragicky poznamenaly osud dvou rodin. Rodiče se čtyřměsíčním dítětem v kočárku a tříletou holčičkou, která statečně capká vedle maminky, jdou na procházku úzkou silnicí spojující dvě vesnice. Ráno je krásné, teplé a slunečně přívětivé. Malá trhá sedmikrásky, má jich plnou dlaň, druhou vsune do dlaně matčiny. Chvíle, jaká rodiny spojuje neviditelným poutem pohody a štěstí. Ale jen do okamžiku, než se ze zatáčky vyřítí auto a tuna plechu narazí do lidí. Matka umírá na místě spolu s dceruškou. Malá ani ve smrti nepouští sedmikrásky, které chtěla přinést babičce. Kočárek náraz odhodil mimo vozovku, dítě v něm je zraněno lehce, na rozdíl od otce, který utrpěl těžké zranění. „Řidiče museli z auta vytáhnout, vůbec o sobě nevěděl, v jeho krvi zkouška prokázala 2,9 promile alkoholu.“ Suché konstatování lidské nezodpovědnosti, hazardérství, které mělo za následek nezměrnou tragédii…

A když se dopotácíte dalšími odděleními nemocnice až na sesternu a tam padnete na tvrdou židli, začnou vyprávět sestry samotné…

Dodnes mám v paměti matku, která klečí u postýlky s umírajícím dítětem. S posledním výdechem nemocné zlomená matka objala dcerku kolem ramen a svou bolest vložila do věty, na niž není možné ani po těch letech zapomenout: „Ty moje sluníčko, už jsi mi vyhaslo… už mi nebudeš svítit…“

Proč tolik výňatků z knihy? Stačilo by přece napsat, že kniha se zaobírá příběhy z nemocničního prostředí a je to. Jenže tím se zaobírá i nespočet nablblých seriálů komerčních televizí a opravdu se televizní příběhy, kde jde často skutečná práce a zodpovědnost zdravotníků bokem proti debilnímu příběhu, nedají v ničem srovnat s autentickými výpověďmi zdravotníků, lékařů a sester, v této útlé knížečce nabité emocemi. Příběh za příběhem vypovídají jednotliví zaměstnanci fakultní nemocnice v Ostravě o svých strastech, zkušenostech, případech. Žádný není stejný, a přitom se všemi táhne nit smutku, nespravedlnosti, bolesti. Ale také naděje.

Ať už Pandora jednala jakkoliv, naděje se naštěstí uhnízdila i ve zdech tohoto ústavu, který i přes tíhu výše napsaného stále mnohem více životů zachraňuje, než ztrácí. Neuvěřitelná vůle a píle všech zúčastněných, kteří berou své povolání více jako poslání než činnost na smlouvu, dýchá z každé strany knihy. Autor nechává tichým a klidným hlasem plynout na stránkách vzpomínky, jakým lze jen těžko věřit. U knihy si i popláčete. Síle emocí zalomcuje téměř s každým. A přitom není ze strany vypravěčů jediná stížnost, jen vždy smutek nad zbytečností vzniklé bolesti. Jen málo příběhů by se stalo neodvratně. Větší část vzniká vlivem lehkomyslnosti jiných.

Ale zároveň přečtení knížky může přinést o očistný účinek plný právě naděje. Pokud totiž stále existuje tolik nadaných a obětavých lidí střídajících se u nemocničních lůžek, nemůže beznaděj nikdy zavládnout a vše zlé vyhrát. Právě s tímto poselstvím promlouvá autor ke čtenáři a ukazuje mu jednotlivé příhody, nejen ty zlé, ale i ty dobré.

„U pětiletého děvčátka se v mozku vyvinul velký nádor, který začal tlačit na zrakové nervy, takže dítě přestávalo vidět Operativně jsme část nádoru, který byl v těžko přístupné části mozku, odstranili, takže jsme malé zachránili zrak. V další léčbě, která byla kombinována s cytostatiky a následným ozářením zbytku nádoru Gama nožem, byla lékařská věda velice úspěšná. Dítě nejenže vidí, ale zcela normálně se vyvíjí. Každé další vyšetření potvrzuje neustále se zmenšující nádorové ložisko…“

Některé příběhy vyvolají i vztek. Autor se nevyhýbá ani příběhům napadení zdravotníků těmi, kteří nejprve horlivě vyžadovali jejich pomoc, popisuje případy, kdy dospělý nad tělíčkem trpícího dítěte v čekárně příjmu vyžaduje ošetření pořezaného palce okamžitě, protože on přišel přece dříve než svíjející se dítě. Vyprávění o případech zdemolovaní vyšetřoven opilci a agresory. Přibližuje osudy protknuté sobeckostí, kdy například silně obézní, a přitom mobilní pacient vyžaduje po drobné sestře pomoc s každým otočením a krokem a schválně svaluje tíhu svého těla na ni. Však si ji platí z daní!

Ne.

Každý tento příběh by měl být vyprávěn a šířen, aby došlo k uvědomění, že nemocnice nejsou pouze instituce, ale hlavně stěny plné lidských příběhů na obou stranách. Proběhlá pandemie na mnohé problémy ukázala, ale opět začínají zapadat v běhu dnů. Autor se často uchyluje k něčemu, co bych nazvala civilizační skepse. Obvinuje lidstvo z překotnosti, která mu ubírá život a bere šance těm, kteří se ještě nemohou bránit. Může to být pro někoho v průběhu čtení nepříjemné, ovšem hlavně z toho důvodu, že to nastavuje nepříjemné zrcadlo.

Člověk, která stráví velkou část života mezi zdmi nemocnice mezi příběhy plnými bolesti i vzteku vidí svět z poněkud jiné perspektivy a za mnohdy nepříjemnými slovy autora vidím mnoho pravdy. Bohužel i naštěstí.

Autor nabádá ke zpomalení a přemyšlení, dokud není pozdě. Je naléhavý a mnohdy skeptický. Viděl stále se opakující vzorce lidského chování příliš dlouho Příliš dlouho řešil případy napadení zdravotníků a informoval o špatných věcech. I přes to věří, že je stále ještě čas to změnit. Ale k tomu je potřeba změny v nás všech.

Dejme tedy jeho slovům naději a nebuďme jako Pandora, abychom všechny ty příběhy přibouchli mezi deskami a už nikdy je nepustili ven. Jeho kniha totiž dává naději. Naději, že se vše v dobré může obrátit. Že ne vše je ztraceno. A přitom vzdává hold těm, kteří denně bojují o životy s vinou i bez viny bez rozdílu, aby jim dali šanci život vůbec poznat či ještě odčinit.

Díky za to.

Po šesti letech vychází nové, upravené a doplněné vydání úspěšné knížky Tep nemocnice, tentokrát s názvem Puls nemocnice. Kniha je spojením beletristického vyprávění s literaturou faktu, pasáže informující o chodu nemocnice a zdra... více

Komentáře (0)