Bratříčku, nevzlykej...

Seattle,
zhnisaný bolák na čele americké kriminalistiky. Oblast, kde si masoví vrazi
vzájemně dávají dobrou noc. Místo, kde by jeden bez obraného arzenálu neměl
udělat ani krok. Rodiště mnoha přívrženců nekrofilie, sadismu a kanibalismu. A
také místo, kde by v případě zombie-katastrofy neměla žádná zombie šanci. Vítejte
v městečku pro panenky třímajících motorovou pilu, jehož základy polehávají
na té slavné zemi svobody s možností držet doma zbraň podle libosti. Vítejte
v Americe, v domově profesionálního novinářského fotografa Nicka. 

Nick je docela obyčejný mužský, jehož život poznamenalo několik velmi silných
zkušeností. Ztráta rodičů v brzkém věku, rebelská tulácká pouť, která ho
jen díky mírnosti katastrofických náhod nezvládla zabít a traumatický zážitek
během bruslení na zamrzlém jezeře, z kterého si pamatuje pouze útržky.
Z celé rodiny mu zbyl pouze jeho bratr, který se o něho staral, dokud
nevystudoval a nesehnal si práci. Jenže jejich sourozenecký vztah není zcela
bez poskvrnky a jeho bratr rozhodně není anděl strážný, seslaný z obláčku.
Kolem jeho života se totiž skrývá tajemství, které se jednoho dne tvrdě střetne
i s Nickovou realitou. Navíc se po městě začnou hromadit útoky šílených
bezdomovců, kteří své oběti ubodávají v nepříčetných stavech záchvatů a
poté trpí hlubokou amnézií. Co se to vlastně děje a proč a jak to souvisí
s jeho bratrem, to jsou otázky, na které se snaží Nick přijít.

Kdyby to šlo, právě teď byste mě slyšeli tleskat. Ano, Craig Larsen umí psát a
to dokonce velmi dobře. Svojí prvotinou si ovšem posadil laťku hodně vysoko,
takže se může klidně stát, že každá jeho další kniha může být zklamáním.
Nemalujme ale čerta na zeď a raději si užijme tuto krvavou flákotu
z papíru, protože to podle mě stojí za to.

Už je to nějaký ten pátek, kdy mě kniha dokázala natolik vtáhnout, že se mi o
ní zdálo. Tedy ne přímo o ní, ale mohu vám zaručit, že posledních čtrnáct dní
(a to i po dočtení knihy) by v mé hlavě během spánku nikdo být nechtěl. A
přitom text neoplývá nevkusnou zvráceností , která by to celé sesunula do sféry
braku a podřadné jakosti. Ne, je to trochu brutální, ale i docela zábavné.

Styl psaní? Vážně dobrý. Je to čtivé, rychlé, má to spád i atmosféru a detaily
jsou dostačující. Příběh je sice předvídatelný, vrah je jasný od prvního
setkání s ním, ale i přes to si to zachovává napětí a člověk má tu touhu
to dočíst co nejrychleji a až do konce. Ale i přes předvídatelnost se
v knize dá najít i několik detailů, které by někoho mohly překvapit.
Postavy neoplývají přímo sympatiemi, ale ani nepůsobí nepříjemně a do celkové
kompozice zapadají dobře. Druhá polovina knihy sice mírně ztrácí na tempu,
které bylo nasazeno na začátku a rozuzlení je mírně úsměvné, ale i přes to ta
kniha má silné plus v atmosféře a chytlavosti, dokáže pohltit a vtáhnout a
možná, že si někdo před usnutím ještě jednou půjde zkontrolovat, jestli má
zamčené všechny dveře, otevřená pouze ta okna, na která by bylo nutné
horolezecké vybavení a prasátko s úsporami spinká hluboko v nitru
matrace na spaní.

Jako čtenář jsem tedy byla uspokojena. Nedostatky tam jsou, ale není to nic, co
by nějak výrazněji poškrábalo jinak ucházející patinu. Určitě je to nadprůměrný
thriller, který sice nijak nevyniká zápletkou a tématem, ale který je příjemně
okořeněn nemnohými reáliemi. Rozhodně to není kniha, která by milovníky
thrillerů příliš popudila.