Prokletí rodu obehnaného trním

Může vůbec existovat něco jako rodinné prokletí? A pokud
ano, jak moc velký vliv to může mít na rozhodování jednotlivých členů rodu.
Mary život přesvědčil o tom, že je i její rodina opravdu prokletá a to jen
proto, že nebyla ochotná vzdát se dědictví svých předků. Ztratila vše a je si
toho vědoma. Proto se na sklonku svého života rozhodne pozměnit svou závěť,
nedodržet slib, který dala v minulosti pro záchranu dobrého přítele a tak
se vyhnout dalším tragédiím, které by mohly postihnout nejmladší generace rodu.
Jenže, je tohle rozhodnutí opravdu tak správné, jak se domnívá? A jakou životní
pouť musela podstoupit, že se nakonec rozhodla jinak?

´Poselství růží‘ je především opravdový klasický ženský
román, který by klidně mohl vycházet z reálného podkladu. Nenajdete v něm žádná přehnaná gesta, přílišnou hysterii, nadbytek
milostných scén a nefungujícího emočního vydírání. Spíš než cokoliv jiného mi
připadá, že byla Leila Meacham  ke svým čtenářkám
především upřímná. Emoce, které do knihy vložila, jsou přirozené a pravdivé a je
vidět, že to celé myslela opravdu vážně a byla rozhodnuta se později za svou práci
postavit s hrdě vytyčenou bradou. A i když je rozjezd trochu pomalejší, jakmile
se člověk zorientuje v čase, prostoru i charakterech, které jsou
mimochodem velice snadno rozpoznatelné i přes svoji početnost, může si čtenář
příběh vychutnat opravdu na plno.

Literární styl autorky je dobrý. Je to čitelné, přehledné a
už předem si můžete být jisti, že to musí dopadnou alespoň pro někoho dobře.
Příběh je vyprávěn z pohledů několika postav. Takže i když ve čtenáři
dokáže některá z nich vyvolat prvotní nezájem a až negativní odtah, poté
co se seznámí i s názorem a vnímáním druhé strany, hrany odporu se obrousí
a člověk začne i zprvu arogantní jedince vnímat úplně jinak. Nikdo není svatý, nikdo není bez chyb a viny a nikdo si nemůže dovolit donekonečna upřednostňovat svoji pýchu a nic neodpouštět. I ti nejzatvrzelejší nepřátelé a odpůrci, kteří dostanou dříve či později satisfakci za dávnou křivdu, byť pochybnou, později s respektem k vzhlížejí k padlým, které takovým či onakým způsobem semlel čas a život sám.

Námět jako takový není nijak originální, ale jak už jsem
psala, styl jakým je zpracován ho pozvedá nad průměrnou úroveň běžných románků
pro ženy. Je to sice příběh o dvou míjejících se životech, které si k sobě
ani po skoro sedmdesáti letech nedokázaly najít cestu, ale nikdo z toho
nedělá přehnanou tragédii a přitom tam je cítit jistý smutek a zoufalství. Je
to hutné, je to stabilní a hlavně to funguje. Není zapotřebí dramatických a srdce rvoucích scén. Stačí přirozenost a pevný podklad, na kterém lze celý příběh vystavět.

Co bylo pro mne asi nejvýraznějším kladným prvkem, bylo
rozvíjení se jednotlivých postav. S přibývajícím věkem dozrávaly, stávaly
se moudřejšími a jejich věk na nich byl opravdu znát. Tam, kde předtím
zastávali roli jejich rodiče, později stáli oni sami. Tam kde dříve stáli sami
se později objevili jejich potomci. Jako mladí byli plní ohně a odhodlání, jako
dospělí se snažili rozvažovat každý svůj následující krok a jako staří
sentimentálně vzpomínali na všechny své přešlapy minulosti. A právě i o těch
přešlapech, chybách a odpuštěních tato kniha je. Poučení se z minulosti,
lítost nad tím, jaké důsledky měla nerozvážná rozhodnutí. Postavy zpytují svá
svědomí a snaží se co nejvíce zabránit dalším škodám.

Ve výsledku je to velice dobře zpracovaný román. Občas je až příliš zbrklý a rázný, autorka zbytečně vynechává bližší rozebrání některých událostí, ale na to, že je v něm celou dobu ve své podstatě řešen pouze jeden jediný problém, nenudí a naopak dokáže velice působivě vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa.