Časokryt – bulharský román

recenze

Časokryt (2024) / Kizuizi

Za recenzní výtisk v rámci spolupráce děkuji nakladatelství Argo

Každý člověk se občas vrací ve vzpomínkách do minulosti, ale vždy se musí vrátit zpět do reality. Ale co ti, kterým se paměť ztrácí? Jak se s takovým návratem, je jedno kterým směrem, vypořádají lidé trpící Alzheimerovou chorobou? Gaustin možná našel řešení...

Dovolím si začít citací:
„Minulost není jen to, co se ti přihodilo. Někdy je to i to, o čem se ti zdálo.“

První co mě na knize upoutalo byla obálka – hodně barevná, taková netradiční. Pak jsem si přečetla anotaci a bylo jasné, že tohle bude něco jiného, než co běžně čtu. Jenže má zvědavost rostla a teď, po dočtení, mohu říct jediné – tohle byl opravdu zážitek.

Časokryt je dechberoucí román, o životě, paměti a lidské touze vracet se zpět. Je to román, který se nedá někam jen tak „zaškatulkovat“, protože může být historickým pohledem zpět, ale také jakýmsi náhledem do budoucnosti, může být „cestovatelskou příručkou“, „lékařkým pomocníkem“.
Je to naprosto nečekané, poutavé, excelentní ale i dosti depresivní.

Hlavní myšlenkou knihy je pomoc pro pacienty trpící Alzheimerovou chorobou a to tak, že se pro ně vytvoří prostor, ve kterém se oni budou cítit nejlépe. Jakési okno do minulosti, kam budou moci vstoupit a vědět že zde jsou doma, když jinde to nepoznávají. Tato forma pomoci začne být populární, a tak se z původních pár pokojíků stávají celé kliniky, ulice, dokonce města ve městech.

Časokryt rozhodně není kniha na jedno odpoledne. Je to kniha k pomalému vstřebávání, k zamyšlení se, kam dnešní svět spěje, jestli dřív nebylo lépe a také jak lidstvo umí rychle zapomínat to nehezké.
Nejeden čtenář bude mít jistě touhu si mnoho vět či pasáží podtrhnout, označit či poznamenat, stejně tak si ti, kteří již něco pamatují, jistě zavzpomínají na mladá léta, své dětské pokojíky, možnosti doby svého dospívání.

Autor zde nechá zaznít mnoho otázek, na které prostě neexistuje snadná odpověď, ale rozhodně stojí za zamyšlení. Naprosto mě fascinoval i jeho „rozbor“ míst, která se hodí pro život či umírání. Ano, zní to drsně, ale i tyto otázky k životu patří.

Je možné vyřešit problémy doby tím, že se prostě státy rozhodnou vrátit se zpět v čase? A jak by vypadaly naše životy, kdybychom se teď vrátili do let před revolucí? Opět by přišel zákaz cestování, omezila se nabídka v obchodech, zrušily by se mobily... protože když návrat, tak se vším.

Pro českého čtenáře může být velkým lákadlem i fakt, že je tu o nás zmíňka. Objevuje se tu mimo jiné právě i Sametová revoluce, nebo třeba film Limonádový Joe, který v autorovi očividně zanechal mnoho vzpomínek.
Nechci tvrdit, že by mladí lidé tuhle knihu neměli číst, naopak! Ale přece jen mám pocit, že čím starší ročník jste, tím víc dokážete pochopit, co tu autor naznačuje.

Časokryt je velmi specifická kniha, která v každém čtenáři něco zanechá. Já jsem moc ráda, že moje zvědavost zvítězila, a i když asi nejsem zcela schopna popsat své (opravdu velmi niterné) pocity, vůbec se nedivím, že kniha dostala Boookerovu cenu. Jak už jsem to totiž zmínila prve – je to zážitek.

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, ... více

Komentáře (0)