Časokryt je vynikající kniha o vzpomínání, zapomínání a touze znova prožít minulost – i tu totalitní

recenze

Časokryt (2024) / Terkaodkafe

Lidé obecně mají tendence ve svých vzpomínkách utíkat do šťastné minulosti, chtějí ji znova prožít. Ale co se stane, když chtějí utéci do minulosti celé národy? Nad tím se zamýšlí bulharský spisovatel Georgi Gospodinov ve své knize Časokryt.


Vypravěčův přítel Gaustin, což je vlastně i jeho alter ego a výmysl, začne po světě léčit pacienty s Alzheimerovou chorobou tak, že pro ně zřizuje časokryty. Speciální místa vytržená z přítomného času, kam se mohou uchýlit, aby jim bylo s jejich popletenou hlavou dobře. Mohou si vybrat například z 50., 60., či 70. let. Zprvu zařizuje pokoje, posléze byty, ulice, vesnice a nakonec ze současného světa chtějí být vytržené celé státy. Jako by i ony trpěly Alzheimerem a jen čekaly na smrt.

Georgi Gospodinov se ve své knize Časokryt zabývá pamětí. Jak tou osobní, tak i tou kolektivní. Je to kniha o vzpomínání, zapomínání a vracení se do minulosti, zkrátka tam, kde jsme se cítili šťastní. Popisuje důležitost paměti, a to, že ji netvoří celkový obraz, ale spíše jednotlivé maličkosti, drobnosti a zejména vůně, které jsou schopné v nás vyvolat i desítky let zasuté vzpomínky. A také to, že máme tendenci vzpomínat pouze na to dobré a to nehezké má naše paměť tendence vytěsňovat. Neboť jak jinak si vysvětlit fakt, že Bulharsko se v knize chce navrátit do 70. let, které pro něj nebyly, stejně jako pro Československo, vůbec svobodné? A nepřipomíná vám to výkřiky z diskuzí, že za minulého režimu bylo líp? Jako by si lidé už nepamatovali zavřené hranice, perzekuce či fronty na úplně všechno.

Pro Čechy je zajímavé to, že v knize se také popisuje Pražské jaro, Dubček či se zmíní Sametová revoluce nebo Limonádový Joe. A autorovo líčení bulharské povahy by se směle hodilo i na nás. Vždyť máme i stejné pověsti. Jen v Bulharsku nemají s třemi pruty Svatopluka, ale chána Kubrata.
Je to skvělá kniha, přes to se nečte zrovna lehce. Čtenář se nad ní musí hodně zamýšlet. Obsahuje celou řadu zajímavých pasáží a vět, které si chce podtrhnout či poznačit pro jejich obecnou platnost. Nebo je chce pro jejich trefnost alespoň někomu nahlas přečíst. Vím, že ke knize se budu ráda vracet i v budoucnu a že jak budu stárnout a sbírat další životní zkušenosti, určitě přede mnou kniha otevře další, zatím netušené, dveře.

Časokryt se nečte lehce ani z toho důvodu, že na čtenáře padá skepse a strach, kam se řítí současná společnost. Ukazuje totiž, jak snadno jsme zmanipulovatelní. Že stačí jen správně sehrát divadlo, sem tam šikovně zatahat za nitku a hned můžete vyvolat společenskou změnu, o které by vám před pěti minutami všichni přísahali, že po ní nikdo netouží. Časokryt je tak velmi aktuální kniha a obávám se, že v tomhle ohledu bude aktuální i do budoucna.

Časokryt Georgie Gospodina patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v letošním roce mohla číst a možná to pro mě bude nejlepší kniha letošního roku. Rozhodně doporučuji všem.

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, ... více

Komentáře (0)