„Patříte k těm, co nenávidí Američany?“ ptá se pošťák ve dveřích malého Hajáta. Haját je zjevně exotického původu. Vyrostl však ve Spojených státech, o tradicích svých pákistánských rodičů toho moc neví, je dokonale domestikovaný. A konec konců – je mu deset, některé věci moc neřeší. „Ne,“ řekne prostě. Proč by je nenáviděl? Vždyť je taky Američan...
Mimoděk přemýšlím, kdo tuto knížku bude číst, a jsem trochu na rozpacích. Ale doufám, že někdo určitě bude. Neobluzuje žádnou prvoplánovou romancí, ani nezatěžuje přílišnou agitací – přesto říká něco hodně zásadního o lásce a toleranci mezi lidmi, a říká to vlastně hodně něžně. Navíc, jak už někdo někde upozornil, poskytuje příjemné rozptýlení v moři všech těch šablonovitých autobiografií muslimských žen, jež soustavně zahlcují knihkupectví svou stále stejnou tragičností.
Tím nechci zlehčovat utrpení žen v muslimských zemích. Jenom soudím, že to má účinek asi jako večerní zprávy. Po čase už vás to prostě nešokuje, nehýbe to s vámi, nebo to dokonce nudí, neřeknu-li obtěžuje.
Americký derviš je příjemně jiný. A krásně naléhavý. Autor v jednom rozhovoru řekl, že věděl velmi přesně, co chce čtenáři sdělit, a pak prostě našel příběh, do kterého myšlenku zabalil, skrze který ji nechal zaznít. A při čtení ten pocit budete mít – že je něco, co je pro něj hodně důležité – vypráví ten příběh, jako kdyby na tom závisel osud lidstva, jako kdyby nezbývalo moc času. A možná má pravdu.
Jde o to, že Míně se po velmi nepovedeném dohodnutém sňatku podaří utéct z Pákistánu a začít nový život ve Státech. Přestěhuje se ke své nejlepší kamarádce z dětství a velmi brzo začne mít velmi silný vliv na jejího syna Hajáta – na jeho pohled na víru, ale i na svět vůbec. Předčítá mu z Koránu, učí ho lásce ke všemu živému. Pak se seznámí s jedním hodným mužem a všechno se komplikuje – Nathan je žid, rodina je v šoku, Haját to pociťuje téměř jako zradu, a Mínino vlastní dítě z prvního manželství dostává záchvaty zuřivosti – nechce „bílého“ otce.
To jsem zploštila, tak už to chodí, když rekapitulujeme děj. Příběh je nicméně tkán jemně a rozvážně. Haját se chvěje. Roste a ještě je tvárný a každé slovo se mu vtiskává hluboce do duše. Laskavé, ano, ale také slova zloby a křivd.
Chvílemi mi styl připadal trochu přeslazený, občas se mihla fráze, jinak nemám výhrady. Analýza společensko-politických konfliktů mě v jedné chvíli také přestala bavit, to je však spíš mou obecnou lhostejností než tím, že by to autor ne dost hladce vepsal do příběhu. Líbily se mi rozhovory mezi chlapci, kde nezkušený, neviňoučký Haját má jen slabé ponětí, o co jde: „Sex. To slovo už jsem slyšel mnohokrát.“ A podobně nezasvěcený přístup jeho matky: „Kam položíš svá ústa.“ Protože tohle je prý nečisté... Poezie, smích.
Líbilo se mi, že knížka nefilosofuje, a přesto v sobě nenuceně nese silné morální poselství. Je plná krásných, přesných vět, které můžou stát samy osobě a znovu vyniknou, znovu přinutí k zastavení.
Jako třeba tohle...
„Člověk je tím, po čem touží.“
Americký derviš
Ayad Akhtar
Jaké je to být muslimem a Američanem zároveň? Strhující román o muslimské rodině žijící v USA, jež se snaží vyrovnat s vírou, vlastní identitou a svým místem ve společnosti v 80. letech minulého století, tedy ve světě před 11. zář...
více
Komentáře (3)
Přidat komentář
Bolkonská - jsem rád, že jsem vás pobavil a děkuji, že jste mne poučila. A můj zápal - ten je vyvolán tou vámi citovanou krásnou a přesnou poslední větou. Kdykoliv totiž v knize na něco podobného narazím, stávám se doslova běsným, protože po celoživotních zkušenostech vím, že je to kolosální nonsens (i když se mi na jazyk derou zcela jiné, ale nepublikovatelné výrazy). Takže asi tak. Jinak vás mohu ujistit, že umím rozlišovat jak mezi realitou a fikcí, tak i jejich zobrazením či použitím v jednotlivých literárních žánrech, což se ale nedá - jak jsem měl možnost se vícekrát přesvědčit - říci o všech čtenářích knih.
A to bylo v podstatě hlavně důvodem mé reakce na recenzi.