Devět dní strhujícího čtení

recenze

Devět dní nekonečna (2021) / RenataP

Až na tomto místě jsem si uvědomila, že jsem se dokonale začetla, ztratila pojem o čase a vůbec mi nevadí, že tu možná šlo kdysi o děsivé téma, ale autorka má neskutečný talent. Nebo to bylo tak, jak tady popisuje: „Pokud jsem nezavřela včas notebook, končilo to migrénou. Nesčetněkrát jsem se budila uprostřed noci a posadila se k počítači s hrnkem kouřící kávy. Prsty mi pak obvykle létaly po klávesnici a stránky se plnily, aniž bych se přitom cítila být nějak přítomna. Většinu času jsem si připadala spíš jako zvědavý čtenář než autorka.
Od začátku mi však bylo – ohledně této knihy – jasné moje přání: Nechtěla jsem pouze odvyprávět poutavý příběh, který by nakrmil mysl čtenářů a čtenářek novými, úžasnými vysvětleními něčeho nevysvětlitelného. Chtěla jsem jít hlouběji a dotknou se příběhem jejich srdcí. Mým přáním bylo, aby tato kniha vytvořila most mezi fyzickou realitou a domovem naší duše.“ A všechno to se splnilo, naplnilo do posledního písmenka a pocitu.
Devět dní nekonečna v sobě ukrývá poklad, který ale musí každý čtenář najít sám. U někoho bude v základní kostře celého příběhu, v detailu autorčina života, nebo ve slovech, která jí bude sdělovat její průvodce. Nebo v inspirativních návrzích, nápadech a cvičeních, díky kterým se lépe spojíme sami se sebou, nebo jen zjistíme, kde jsme od své duše zoufale odpojení. Někomu pomůže stránka první, někomu třicátá, někomu to všechno dojde až s posledními větami.
Z hlediska čtenáře to je příběh skutečně poutavý, napsaný strhujícím způsobem. V tom odvedla autorka i překladatelka parádní práci. Dokonce natolik, že mám chuť se ke knize vracet, byť zprvu jsem se jí trochu obávala z důvodu těžkého tématu. On nikdo nechce jen tak hořet u svého krbu, že?
Vlastně tolik nadhledu jsem vůbec nečekala. Nečekala jsem ani, že slova nakrmí vzpomínky, intuici a to vše o sobě dá znovu vědět. Zdá se, že se tady autorka skutečně dotýká něčeho, co může mít řada lidí v různých prožitcích společné.
Že opravdu společně jdeme po mostu mezi fyzickou realitou a domovem duše.
„Měla jsem pocit, jako bych objevila zemi zaslíbenou. Nejraději bych hned začala vyprávět všem o svých zkušenostech. Ale nevěděla jsem jak na to. Jelikož jsem všechny tyto zázraky nedokázala vyjádřit slovy, ba ani můj učitel mi v tom moc nepomáhal, začala jsem o tom přemýšlet. Četla jsem knihy jiných lidí, kteří zažili podobné události…
… Svému učiteli jsem nekonečně vděčná za to, že mi nepředložil řešení na stříbrném podnose….“
A tak ani Anke není ta, která nám přináší řešení na stříbrném podnose. I ona je jen učitelkou. A právě proto se možná do její knihy toužím nořit častěji než do jiných, protože…. To, co potřebuji, musí vzejít ze mě. A nemusím se u toho stát hořící pochodní.
Tak přeju všem krásný čtenářský zážitek, protože ten byl velmi otisku do duše hodný. A s propojením se s vlastním duchovním průvodcem.
Renata Petříčková, esoterika.cz

Příběh mimořádného zážitku blízké smrti. Trvalo to pouze několik vteřin: V okamžiku, kdy Anke před hořícím krbem ve svém obývacím pokoji náhle vzplanula, uvědomila si se zvláštní odevzdaností: „Teď zemřeš!“ S rozsáhlými popálenin... více

Komentáře (0)