Dlouhá cesta za pomstou

Vypadalo to, že se Mia čepelí nikdy nestane, ale po té co všechny zachránila a Rudá Církev přišla o většinu svých čepelí je teď Mia tou nejlepší vražedkyní, kterou mají. Kvůli svým povinnostem se ale vzdaluje od svého pravého cíle. Pomsty. Tricka sice pomstila, ale do zabití konzula Scaevy a kardinála Duoma má bohužel ještě daleko.

Když je ale povolána do Božího Hrobu, svitně jí naděje. Sice má výslovně zakázáno snažit se uskutečnit svojí pomstu, ale to Miu v žádném případě nezastaví. Přijde s plánem, kvůli kterému by mohla přijít o všechno nebo získat všechno, co chce. Pokud je to tedy stále to, co chce.

Celá její cesta za pomstou je však neskutečně nebezpečná a děsivá. Naštěstí má ale stínového kocoura a vlčici. Tyhle dva se sice občas hádají tak, že z toho Miu bolí hlava, ale bez váhání se krmí jejím strachem a tak se může Mia soustředit na svůj cíl, aniž by ji cokoli rozptylovalo.

Příběh je opět napsán v er-formě, ale vypravěč vypráví pouze události, u kterých je přítomna Mia. Tentokrát je kniha také rozdělena do dvou dějových linií, ale není to vysloveně minulost a přítomnost, spíš taková dřívější a aktuálnější část příběhu. Stále celý příběh však vypadá jako nějaká hodně dlouhá legenda či epos, který někdo vypráví u krbu.

Styl psaní je skvělý, ale je to ten druh, který si čtenář zkrátka musí vychutnat. Proto se čte kniha trochu pomaleji, ale v tomto případě to svědčí příběhu. Podtrhuje ho to a nechává si čtenáře vychutnat každou kapitolu do nejmenšího detailu.

A nechybí ani oblíbené poznámky pod čarou. I když bych řekla, že je jich tu výrazně méně než v prvním díle, ale to se mi může jen zdát. Opět poznámky nejsou vyloženě nutné k tomu, aby člověk pochopil příběh, ale zároveň jsou opravdu zajímavé a vysvětlují, případně doplňují, mnoho věcí, které se dějí v příběhu. Svým způsobem je každá poznámka pod čarou takovým minipříběhem.

Stejně jako v případě Nikdynoci jsem z příběhu naprosto nadšená. Autor ho má neskutečně dobře promyšlený a neustále přichází s nějakým překvapením nebo novou doplňkovou zápletkou. Hodně v tomto udělalo právě dělení knihy na dvě linie, díky kterému je celý příběh ještě mnohem tajemnější. A díky tomu jsem byla s každou další stránkou napjatější a neustále otáčela dál a dál, abych se dozvěděla, jak kniha skončí.

Hodně postav je už známo z prvního dílu a jak už jsem říkala dříve, Jay Kristoff jim v podstatě vdechnul život a ani se nemusel moc namáhat. Jen zachytil to, jak se od prvního dílu vyvinuly. Ale ten vývoj působil opravdu reálně, nebyl vůbec přehnaný a především se nestal z ničeho nic.

Samozřejmě odvedl skvělou práci i u nových postav. Opět všechny působí opravdu skutečně a autor jim dokázal bez problému vdechnout život. Navíc mají všechny tak jedinečné povahy, že je skoro nemožné si je splést s nějakou jinou postavou. Ať novou nebo starou.

Nikdynoc byla úžasná a pro Boží Hrob platí to samé. Je to epické pokračování epického příběhu, které podle mě rozhodně stojí za přečtení. Vlastně celá tahle série stojí za přečtení. Takže pokud váháte, jestli se pustit do druhého dílu nebo jste se zatím nedostali ani k tomu prvnímu, tak vřele doporučuji. Tohle je čtenářský zážitek, který by byla škoda nechat si ujít.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia - CooBoo.

Co mě nezabije, ať se začne bát. Druhý díl fantasy série Nikdynoc. Mia se stala Čepelí Rudé církve, avšak kvůli vyřizování krvavých záležitostí má k zabití konzula Scaevy a kardinála Duoma pořád daleko. Když zjistí, že se oba os... více

Komentáře (0)