Dobrá kniha, které bohužel něco chybí

recenze

Poslední palác (2019) / pankaplan

Norman Eisen, bývalý americký velvyslanec v Praze (do Prahy přišel za Václava Klause) se pustil do převyprávění československých dějin 20. století. A aby to nebylo tak nudné, vzal si jako ilustraci příběhu Petschkův palác, ve kterém dnes sídlí rezidence americké ambasády (tedy jednoduše řečeno: Tam americký velvyslanec v Praze bydlí – a s ním tam přespávají významné návštěvy v Praze, třeba prezident Obama a další).
Kniha začíná historií rodiny Petschků, což byla jedna z nejbohatších československých rodin. Podnikali především v uhelném a finančním byznysu. Podrobnější informace si najdete třeba na Wikipedii, pro knihu je důležité hlavně to, že Otto Petschek postavil palác, který svou hodnotou a krásou ohromoval bez přehánění celý svět. První část knihy je tedy o složitém a nákladném budování tohoto paláce a taky o komplikované povaze Otty Petschka.
Tato část mi nakonec přišla z knihy úplně nejlepší. Byla psaná s emocemi na jazyku, obsahovala hodně zajímavých údajů a celkově to mělo šťávu.
Pak tomu nějak spadnul řetěz, nebo co. Eisen se vzdálil z bubenečské vily a ve druhé části sledujeme německého pohlavára Toussainta, který v Praze velel Wehrmachtu a v podstatě složil kapitulaci do rukou České národní rady. Celá ta část byla trochu únavná a jediné, co mě zaujalo byla finální scéna, ve které Toussaint vyjednává podmínky kapitulace, zatímco povstalci hrozí životem jeho syna.
Pak tu máme část z dob třetí republiky, která se částečně věnuje americké snaze udržet v Československu demokracii (zajímal by mě historikův názor na tuto část) a současně snaze amerického velvyslance získat za každou cenu palác do svých rukou (respektive do rukou americké vlády). První se nepodaří, druhé ano a končí kapitola.
Ve čtvrté části jsme v roce 1968 a sledujeme, jak americká herečka Shirley Temple Black zažívá na vlastní kůži srpnovou okupaci. Zajímavé pasáže, emoce. A pak zase dvacetileté okno a ta samá osoba, už v roli nové americké velvyslankyně, „pomáhá disidentům proti komunistům“. Nedávno jsem četl Kocába a trošku si myslím, že Američané tu svou roli značně přeceňují.
A v poslední krátké části pak už Eisen popisuje svou diplomatickou službu v Praze a střetnutí s Václavem Klausem, Petrem Hájkem a dalším.

Tento zdlouhavý popis tu píšu proto, abyste pochopili jednu věc. Pokud Eisen chtěl vykreslit československé dějiny ve 20. století, něco zásadního mu tam prostě chybí. Chybí mu tam procesy v 50 letech. Chybí mu tam popis normalizace. A rozhodně mu tam chybí 90. léta. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale zrovna tato tři období byla pro českou národní duši současnosti dost podstatná, neoddělitelná a formující.

Kniha se tak stala slepencem několika historek a popisem několika období. Na solidní zprávu o dějinách naší země to nestačí. Románově to je taky slabé, protože to je de facto faktografická literatura většinu doby psaná velmi strohým stylem (ale čtivým, to zase ano). Není to kniha, kterou byste měli přečtenou za večer, je potřeba se jí dost věnovat.
Co mi nakonec nejvíce vadilo bylo výrazné nadužívání slovního spojení "pražští flanéři" (taky jsem ten pojem neznal, nic si z toho nedělejte). Když jsem to čet poprvé, pousmál jsem se a tupě si to šel vygooglit. Když jsem to četl popáté, trochu jsem se zakřenil a když to četl snad popadesáté, veřejně a nahlas jsem zaúpěl. Je to fakt v každé kapitole (ok, skoro každé) asi desetkrát. Jsou všude a bolí z toho oči i duše.

Přesto knihu nechci odsoudit, minimálně ten americký pohled na některé dějinné zvraty v Československu je hodně zaímavý. O tom, že Shirley Temple Black 21. srpna 1968 uvízla v Praze jsem také nevěděl. Ani o tom, že pražský Wehrmacht vedl člověk, který nesnášel nacisty.

Norman Eisen se v roli amerického velvyslance vrátil do země, z níž jeho matka uprchla před holokaustem. Když se nastěhoval do pražské velvyslanecké rezidence, ke svému překvapení objevil na stěnách pod nábytkem schované svastiky.... více

Komentáře (0)