Dopisy přes mříže

recenze

V letech 1979–1983 byl Václav Benda na čtyři roky uvězněn za podvracení republiky za svou činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Když byl uvězněn, bylo mu necelých 33 let. Své rodině – manželce Kamile Bendové a dětem Markovi, Martinovi, Martě, Patrikovi a Filipovi, psal pravidelně z vazby i z vězení dopisy.

Dopisy Václava a Kamily Bendových z roku 1979 (úplně poslední dopisy jsou z ledna 1980) shrnuje kniha Dopisy přes mříže. Na tuto knihu mě upozornil v jednom rozhovoru salesiánský kněz Zdeněk Jančařík, když se zmínil o tom, že na základě četby této knihy konvertoval ke křesťanství. To mě zaujalo a chtěla jsem si knihu také přečíst.

Přestože se v dopisech často obrací Václav Benda i k dětem a ve vazbě pro ně sepsal pohádku, která je také v knize uvedena, osu knihy tvoří dopisy Václava a Kamily Bendových, mladých manželů. Václav Benda vystudoval filozofii a bohemistiku na FF UK a teoretickou kybernetiku na MFF UK. Krátce pracoval jako asistent na katedře filozofie FF UK, ale po podpisu Charty 77 se musel živit jako topič. Kamila Bendová vystudovala MFF UK a v letech 1969–1992 pracovala jako odborná asistentka v Matematickém ústavu ČSAV.

Jejich vzájemné dopisy jsou cenným svědectvím o víře, naději a lásce, prožívané ve všech životních okolnostech, ve kterých se ocitli. K tomuto svědectví byli Václav a Kamila doslova přinuceni, když od sebe byli na tak dlouhou dobu nespravedlivě odloučeni.

Víra prostupuje všechny dopisy manželů Bendových – a to víra zcela praktická, žitá v každodenním životě. Takto uvažuje Václav Benda ve vazbě:
Bůh se o mne stará v naprosto nezaslouženém rozsahu a intenzitě a je to dokonce tak markantní, že mi rozhodně nehrozí nějaké zapochybování či jiná forma pomatenosti a v tomto ohledu se o mne opravdu nemusíte bát. A pevně věřím, že při troše důvěry a odevzdanosti do Jeho rukou budete i vy bezpečně chráněni a nebudu se muset bát já o vás.
Ve vězení se vnější podmínky hodně proměnily, ale i tady mu byla víra oporou:
Lze snad říci asi tolik: zatímco většina přátel byla zpočátku krajně optimistická co do termínu možného propuštění a velice uvítala, že jsme nebyli umístěni do izolace, kdežto já jsem ty čtyři roky pokládal za značně reálné a z takovéto formy vězení jsem byl upřímně zděšen. Ovšem díky svému nižšímu věku a lepšímu zdraví se zdejší situaci a pracovním i mimopracovním nárokům přizpůsobuji poměrně úspěšněji; také ve věci propuštění přikládám důležitost spíše Boží vůli než momentálnímu vývoji mezinárodní situace. Díky tomu se naše původně diametrálně odlišné postoje postupně sbližovaly a nyní se ocitly v přibližně shodné poloze. Za sebe bych to vyjádřil asi tak, že to nebude žádný med, že na vazbu zde vzpomínám s tichou nostalgií a že bude fyzicky i psychicky nesmírně náročné obstát před sebou a hlavně před ostatními, neboť nějaké stažení do soukromého světa jako ve vazbě zde není myslitelné a definice člověka jako tvora společenského je zde důsledně naplněna – v dobrém i ve zlém. Jelikož se ale nesnažím zachovat ani svůj život, ani své věci, ani svůj volný čas a nároky osobnosti, beru to jako skutečně pravé veselí, nepochybuji, že vydržím vše, co mě potká či může potkat, a tajně doufám, že vše činím v Kristu a pro Krista, neboť maličcí jsme zde vlastně všichni. Z hlediska nějaké tvůrčí činnosti jsou to ovšem ztracená léta, ale stejně jsem si nikdy nebyl jist, zda právě tento poklad je bezpečný před rzí; z hlediska zkušeností všeho druhu jsou to naopak léta nedocenitelná. A s tím, že ani k nějakému usebrání moc času nebude, jsem se nakonec v posledních letech musel smířit i na svobodě. Pro vás to ovšem bohužel znamená, že ani s dopisy domů se nebudu moci piplat s takovou láskou a důkladností, jakou jsem si mohl dovolit ve vazbě. Tuto sobotu a neděli spadá ovšem můj spěch kromě počínání povinného či jinak naléhavého na vrub též jedné víceméně sobecké libůstce: zúčastnil jsem se totiž (se střídavými úspěchy, díky své nesoustředěnosti jsem ztrácel naprosto jisté partie a naopak zázračně vyhrál několik ztracených) prvního kola místního šachového turnaje. Jenže i to patří k táborovému životu, v daném případě dokonce k jeho lepším stránkám.

Pokud jde o chotě a otce, zdraví mi slouží, ba bude časem zřejmě přímo železné, nedávno jsem byl po dlouhé době zvážen (či zhmotněn nebo jak se to má teď říkat) a mám hmotnost 79 kg, což je prospěšný a přitom zdravě pomalý úbytek. Náladu mám dobrou a jsem ve všech směrech (krom toho propuštění) pln naděje a odhodlání, Bůh mi vskutku hmatatelně a účinně pomáhá (byť je to trochu jiné než na Ruzyni, neboť při téhle vita activa nezbývá moc času na přemýšlení a rozhovor) a všechno je tedy fajnový – jen mám občas chuť si někomu postěžovat, jakého zpropadeně náročného Boha jsme si zvolili. Nu, alespoň budeme vskutku sůl země, jestli na to ovšem nezanevřeme – ale na to je zase to podobenství o obilném zrnu, které musí zemříti, aby vydalo klas.

Naději v této složité a veskrze nespravedlivé situaci hledají manželé Bendovi těžko, ale nikdy ji vlastně neztratí. Takto například povzbuzuje Kamila Václava ještě ve vazbě:
P. S. Nezapomeň, že nejsmysluplnější událost – Kristova smrt na kříži – vypadala nejméně smysluplná. Prosím, vydrž!
A takto uvažuje Václav, než se dozví výsledek svého odvolání:
Snad tedy nejprve k odvolačce, jejíž výsledek vy již ovšem znáte (moc se těším, že tě tam uslyším mluvit!): jak jsem již psal, byl bych velmi překvapen změnou v kterémkoli směru. Jako tvor křesťansky smýšlející si obavy nepřipouštím, kdežto jakousi jiskřičku naděje na nějaké zlepšení přece jen tajně chovám (když je mi někdy před usnutím zvlášť smutno, dovoluji si dokonce snít o tom, jak by bylo pěkné dostat podmínku a být na Štědrý den u vás). Jenže současně si postupně uvědomuji, že analogie aneb figura jde mnohem dále a hlouběji (včetně takových podrobností, jako je naše společná večeře) než k těm třiatřiceti letům a že to tedy nemůže a vlastně by ani nemělo dopadnout „dobře“ (vyjma ovšem případu neosvědčení se). No ale vy již stejně víte, jak to probíhalo i dopadlo, a já halt zatnu zuby a půjdu, kam mě povedou – a budu se utěšovat tím, že jste v duchu se mnou, popřípadě si říkat své oblíbené: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá.“ (Sk.)

Manželé Bendovi měli k sobě vzácný vztah lásky a jejich dopisy jsou toho výmluvným svědectvím. Takto například zakončuje Václav Benda jeden ze svých dopisů:
Kamilko má drahá, mysleme na sebe, milujme se a utěšujme se (jako dobří křesťané) nadějí (ovšemže bláhovou), že z kříže se občas přece jen snímá. Příště snad již budu schopen vyjadřovat se souvisleji. Moc a moc tě miluji, modlím se za tebe a myslím na tebe (občas jako na svou poslední hvězdu) a tuze tě líbám
tvůj Vašek

Děkuji manželům Bendovým, že nám dali nahlédnout do své intimity a že jsem tak mohla strávit velice příjemný rok v jejich světě. Byla to pro mě velká inspirace a výzva.

Během čtyřletého věznění v sedmdesátých letech minulého století posílal Václav Benda pravidelně své ženě dopisy, které kromě samotného popisu vězeňských reálií reflektují autorovy filozofické a teologické názory, jež musel v těcht... více

Komentáře (0)