Dokumentární povídky z roku 1945

recenze

1945: Léto běsů (2022) / Matematicka

Znám masné krámy.
Salámy za sklem visící.
A pod nimi
ve sklepích
rajtují krysy.

A když se stáhnou
rolety ve výkladě,
po schodech krysy
mašírují v řadě.

Tento citát z básně Josefa Hiršala Řeznictví uvozuje knihu Miloše Doležala 1945: léto běsů a velice dobře vystihuje atmosféru roku 1945. V době konce války, v době dramatické a často nevyzpytatelné změny poměrů, vylezlo ze sklepů mnoho krys, které se sápaly na všechno, co bylo ještě „k snědku“. A co je ještě bolestnější zjištění, možnost být tou krysou máme každý v sobě a v dramatické době či situaci se může v nás projevit. Proto je důležité číst dokumentární povídky z této doby, promýšlet je a často je vzít jako varování, že toto už by se víckrát stát nemělo.

Nejvíce mě v knize zaujaly dva příběhy. Prvním z nich je příběh doktora Alexeje Kelina, želivského lékaře, básníka a donského kozáka. Od roku 1921 studoval lékařství v Československu, jako lékař pak působil v Hořepníku a v Želivě. Příslušníci jednotky Smerš (zvláštní jednotka sovětské kontrarozvědky, zkratka slov Smerť špionam, Smrt špionům) ho přišli zatknout v květnu 1945:
Kelin popíše svou tehdejší volbu: „Ať mě zastřelí, nebo zavřou do gulagu, ale moje rodina bude nějak žít. Cítím, že se k nám blíží něco nevyslovitelně hrozného. Zdá se, že neexistuje žádná cesta ven, žádná spása – existuje jen malá naděje, že nějakým způsobem proklouzneme. Tehdy se všechny naděje zhroutily a zůstala jen hořkost a ponižující živočišný strach z bezuzdného davu, demoralizovaného hroznou válkou, který se na nás sesypal. Jak děsivé to bylo! Stav mysli lze srovnávat pouze s postavením bezmocné myši, nad kterou zvedl tlapu obrovský kocour.“

Doktor Kelin se ani tak nebál o svůj život, myslel spíše na svoji rodinu:
Děs přechází v otupělost a slabost. „O svůj nešťastný život jsem se tak nebál, ale bylo mi nesnesitelně líto tříletého Aljošky, dobrosrdečného Jurky, který ještě studoval, a mé mimořádně dobré manželky, která nebyla absolutně přizpůsobena k samostatnému praktickému životu.“

Na závěr pak smutně rekapituluje:
Kelin hořce zrekapituluje: „Byl jsem v životě zatčen šestkrát: dvakrát na bílém Donu, jednou v Sovětském svazu a třikrát v Československé republice. A pokaždé pro nic za nic – jen proto, že moc je ozbrojená a musí být ostražitá. Cena těchto nezhojitelných psychických traumat je nevyčíslitelná.“


Druhým příběhem, který mě hluboce oslovil, byl příběh Milady Šámalové a jejích dětí. Snacha Masarykova kancléře Přemysla Šámala byla za války uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück. Jejího manžela, zoologa Jaromíra Šámala, nacisté za odbojovou činnost popravili a jejich děti dali k adopci do německé rodiny. Takto na svou rodinu vzpomínala Milada Šámalová ve vězení:
Dívám se vám do očí a cítím, jak vás mám všechny ráda. Také myslím na Otylku s dětmi a na Jarku a se všemi si potichu povídám. Říkám vám, jak jsem vás všechny měla ráda, ale styděla jsem se o tom mluvit. Ale pryč se smutkem! Bude se Jiřík připravovat na gymnázium, nebo si myslíte, že by bylo lepší, aby ještě rok zůstal na škole? Alenka také musí být letos zapsána. Hraje Jiřík na klavír? Obě děti už musí být velké. Je škoda, že nemohu pozorovat, jak se rozvíjí a rostou. Ale jsou v nejlepších rukách. Mrzí mě, že s nimi máte dost starostí. Vždy jsem vám chtěla zajistit poklidné a pěkné stáří. Pozdravujte známé. Pište. Líbám vás.“


Matka Antonie po dlouhých úvahách Miladě nesdělila po celou dobu jejího věznění, co se s dětmi stalo, a udržovala ji v domnění, že děti jsou u ní a jejího manžela:
Do svého sešitu otevřeně popíše svůj stav: „Vždycky jsem svým dětem vštěpovala pravdomluvnost, nenávist ke lhaní a já to teď sama dělám, dělám to nerada, ale dělám to z lásky k dítěti, aby neklesalo. Jaké je to hrozné lhaní, jaká to přetvářka, když o dětech vůbec nevím. A já jich nevidím, jak rostou, jak se mají. Opravdu nad tím přemýšlet nesmím, je to k šílenství. Jsou to moje strašné noční vidiny, které mi nedají spát… ta věčná otázka mě děsí – kde? Kde? Kde? Bože, jak se svět může v tak krátké době změnit?“


Příběh vyvrcholil po válce, kdy mnoho lidí vyvinulo veliké úsilí, aby byly děti nalezeny. Alespoň co se dětí týče, měl příběh šťastný konec, včetně toho, že „adoptivní rodiče“ v Německu se o ně vzorně starali a děti s nimi udržovali styky až do jejich smrti. Celá rodina Šámalova je mi vzorem obrovské morální síly. Takhle uvažoval Miladin bratr Jára, který byl jen krůček od trestu smrti:
Když s nimi Jára může hovořit česky, popisuje jim svou nejvnitřnější vězeňskou zkušenost, ovlivněnou několikaměsíčním čekáním na vykonání rozsudku smrti: „Byl jsem tak blízko k poslednímu kroku do neznáma a tato zkušenost mě přiměla podstatně se v těch temných samotkách zamýšlet nad otázkami života. Musím vám říci, že můj postoj k životu se velmi změnil. Dospěl jsem k tomu, že musím být více tolerantnější, trpělivější a skromnější. Ale v jedné věci jsem se nezměnil – stále věřím ve věčnost duše a duchovních hodnot. Dobrota, jemnost a pravost nezmizí s naším posledním vydechnutím. Někde jsem četl, že smrt je, jako když se ve spánku otočíš z jedné strany na druhou.“


Velice ráda čtu dokumentární knihy Miloše Doležala. Myslím, že dělá velice záslužnou práci, když pátrá po osudech „obyčejných lidí“ v různých osudových okamžicích našich dějin. Přirozeně se zaměřuje na obyvatele Vysočiny a je až neuvěřitelné, kolik zajímavých lidí v celé šíři spektra se tam našlo – od těch, kteří by nám právem mohli být vzorem, až po ty, kteří osudově zklamali a mnoho lidí buď o život přímo připravili, nebo jim ho různě zmrzačili.

Dokumentární povídky z jara, léta a podzimu 1945. Kapitulace je podepsána, šeříky voní. Je po válce, ale svět už nikdy nebude jako dřív. Třetí díl autorem zamýšlené tetralogie. Běsi nemizí, ale spíše se v lidech zabydlují, ča... více

Komentáře (0)