Duševní choroby by neměly být společenským tabu – vždyť onemocnět může kdokoli z nás a je tudíž důležité o této problematice něco vědět

@Delicius V gestaltu, kterým jsem si já prošel je v té obyč. psychoterapii cílem terapeuta se prakticky vcítit do role klienta a pomoci mu najít východisko z jeho pohledu - nejlepší a nejreálnější. Prakticky je to o tom, že je "vlastně normální", že to takto prožíváte, ale je zde cesta ven. Je to docela dobrá metoda, i když tam nefunguje ten klasický přenos jako v jiné terapii.

Arteterapie a biblioterapie je dobrá v tom, že ať už člověk vytvoří malbou či psaním cokoliv - já třeba jednou nenamaloval vůbec nic, protože mě nic neapadlo, a Dr. mi řekla, že to přesně reflektuje můj současný stav. Jsem na začátku nové kapitoly a je jen na mě, co si tam přidám a vytvořím. :-)

Tuším že v gestaltu (psychoterap. směr), se říká, že každý člověk má v sobě neurotické části osobnosti, každý má v sobě kousek narcise, hypochondra, úzkostňáka, OCD, fobika,...
ale vždy záleží na tom, jak moc se tato část osobnosti projevují, jak se zvětší, je vyvolána,...

má oblíbená teorie amerického dramaterapeuta je Rolová teorie,
v jednoduchosti říká, že člověk během života zastává obrovské množství (sociálních) rolí (čím do většího počtu rolí je schopen vstoupit tím je na tom líp-má větší možnosti)
Neurotikovi v tomto případě hrozí, že se zasekne v roli neurotika/nemocného, nebo v menší skupině rolí. Psychoterapie by měla člověku pomoci najít nové role...

Dále existuje takzvaná emoční distance vůči problému (duševní poruše)


problém______________problém_______________problém
Daleko______________Estetická distance________Blízká

Pokud je příliš velká distance- člověk ví co se děje, a není v tom žádná emoce (člověk je oploštělý)
Pokud je nízká distance, člověk je úplně u toho, prožívá to silně emocionálně, většinou chybí nadhled.
Cílem terapie v tomto případě by mělo být vytvoření zdravé vzdálenosti, kdy člověk ví co se děje, a do určité hladiny to prožívá. Slůvko estetická se používá v uměleckých terapiích (tedy to o co se zajímám), nevím jak je to v obyč. terapii.
V umělecký terapií se vytváří estetická distance třeba tím, že se člověk vymaluje- v obraze pak může reflektovat co se děje, popřípadě skrze metaforu, pohádku, projekci do hrdiny románu,....
Tak a končím s prokrastinací, jdu se učit, zkouškové. :-D

Otázka znie "Čo je to lehká neuróza?". Keď sa začali moje problémy, tak som si myslela, že si proste pár týždňov oddýchnem, riadne sa vyspím a budem ok. Riadne som sa zmýlila a aj napriek snahe trvalo dlho, kým som to celé pochopila, čo sa deje. Psychiater Vám síce povie diagnózu, ale kým si to plne neuvedomíte, môžete papať liekov koľko chcete, nepomôžu Vám... Zmiznú príznaky, avšak problém ostáva. Vtedy musí nastúpiť spomínaná b) + c) fáza terapie, čo je niekedy značný oriešok... ale všetko ide, keď sa chce... Síce pomaly niekedy, ale ide.

Pan Kratochvíl má naprostou pravdu. Léky nejsou samospásné a to navázání další léčby je důležité. Každý jen musí hledat, co mu vyhovuje. Individuál, KBT, skupina...

Já měl i psychosomatické projevy jako průjmy, křeče, bolesti hlavy, totální únavu... Tady už ta faramcie musí nastoupit. Ale v případě těch lehkých neuróz je vážně fajn prostě změnit životní styl a zkusit třeba najít nové přátele, kteří vás nakopnou k tomu životu. :-)

Jsem ale rád, že tady o tom mluvíme, protože je to dle mě důležité. Takže díky za recenzi a svěření se tady ostatních v komentech.

Kratochvíl (2003, Jak žít s neurózou), tvrdí, že rozdíle mezi psychickou poruchou a neurozou je ten, že neuroza nemá tělesné příčiny (tedy žádné hormony mimo).
V kapitolu léčba rozdělil na tři části:
a) farmokoléčbu- léky dostanou pacienta do stavu, kdy je schopen fungovat, ideální je navázat další léčbou, kdy se budou řešit příčiny.
b)Terapii- individuál/skupinovou
c) Jak se léčit sám: myslete pozitivně, nepřepínejte se, naučte se odpočívat, prostě psychohygiena. Takže aj ta jóga.

Kratochvíl patří mezi naše neznámější psychoterapeuty, je uznávanou kapacitou v oboru, a psychina v kromclu, je pravděpodobně nejlepší v celé čr.
Já své neurotické potíže řešil tím, že jsem se obaloval do různěbarevných bublin, aby pro mě ostatní lidé nebyli tak moc nebezpeční a biblioterapií.
A tradá, samoléčba (s jednou intervencí terapeutky) přinesla výsledky, jsem schopen se bavit, smát.

Současně netvrdím, že jsem měl kdoví co vážného. spíše takovou malou neurózku.

Myslím si, že je na každom človeku, pre aký spôsob liečby sa rozhodne. Určite sú pádne argumenty pre použitie klasických liečiv, avšak hodne vecí má v rukách sám pacient, aby svoju chorobu prijal a konštruktívne sa snažil s ňou žiť. Mnoho ľudí považuje alternatívne spôsoby za podradné, avšak nechápu, že je to možno tiež spôsob osobného boja alebo nejaká nádej kdesi v tme...
Úzkostná (alebo úzkostne-depresívna) porucha je beh na dlhú trať, kde trať je plná výmolov. Preto si myslím, že žiadne rozhodnutie pokúsiť sa o nejakú zmenu by nemalo byť odsudzované. Či už je to vysadenie medikácie alebo prihláška na kurz jógy ;) Chce to proste hodne trpezlivosti. Je len dobre, že sa o tom hovorí/píše..

@JanH Myslím si, že bychom tady neměli rozebírat můj zdravotní stav. Jednak chodím každý měsíc k lékařce a každý krok společně konzultujeme, a druhak do toho jiným nic není co já budu či nebudu se sebou dělat. Myslím si, že už jsem dost jinde, než když se mi to "spustilo". To nic nemění na tom, že úzkost je opravdu zrádná a chce kopec práce, sil a odvahy s ní bojovat.

LordSnape
Ta knížka je dobrá, ale autor se možná nedostal až do stavu, v němž jste byl Vy, takže – podle mě – některé věci zlehčuje. Takže pro základní orientaci v problému pro lidi, kteří s duševní nemocí nemají zkušenost ano, pro Vás nevím.
Myslím, že s těmi prášky byste končit neměl, recidiva je bohužel dost častá.

Trpím tím samým, máme to v rodině a zdědil jsem to po otci. Je vážně úsměvné, jak mě spousta lidí zařadí do škatule "líný", "může si za to sám" anebo "myslí si, že toho je na něj hodně, ale jen špatně jí a nedělá nic kloudného"... Občas mě rozhodí maličkost, byl jsem i hospitalizovaný a prášky beru cca 6 let. Pomalu s nimi končím. Prošel jsem si stacionář ve VÚN a byla to skvělá zkušenost. Léky ti pomohou odrazit se ode dna a dostat se do stavu "normálního fungování", ale pracovat na sobě pak člověk musí sám za doprovodu terapie a jiných metod. :-) Ze začátku jsem měl i stavy, kdy jsem si nedokázal dojít kvůli depresi ani na záchod. Rozpadl se mi vztah a vyhodili mě z výborně placené práce. Mně osobně hodně pomohl třeba buddhismus a s tím i pak spojená terapie v nemocnici, kde jsem se naučil relaxovat a zahnat ty nejhorší stavy. Ale chtělo kus odvahy se tam přihlásit. Nasměrovala mě až změna psychiatra.

Osobně o tom v posledních dvou letech dost mluvím, protože je to něco, co by lidé měli slyšet, aby pochopili. Já se už za to nestydím, jako na začátku. Podporuji všechny, co jsou nemocní duchem a není to vidět a snaží se s tím bojovat. Knihu si přečtu.