Eganův hyper-drejdl

recenze

Diaspora (2005) / józi.odkudkam

INTERPRETAČNÍ SPOILERY

Vau, kde se jiní transhumanististé pinožili s kybernetikou a DNA remixy, tam Egan ve stejné době uploaduje/digitalizuje liské vědomí do cloudu "Polis" a rozehrává ligu sobě vlastní. "Potomstvo" nahraných vědomí (většinou vzniklých rekombinací dvou a více lidských, z reálného světa uploadovaných vědomí první generace...či vyjímečně vzniklých "neposkvrněným" početím) pak už zcela postrádá hmotnou kotvu a je časoprostorově, nu nikoli neomezeným (více viz. PS) ale značně "rozšířeným" bytím ryzí abstrakce...se všemi z toho vyplývajícími důsledky; matematika zde není symbolikou, ale přímo zakoušenou, žitou architekturou (ne)eukleidovské geometrie světa, jakož i bytostí (či bytosti?; vždyť co je lidstvo, potažmo biosféra, když ne jedním propojeným bytím?...a neplatí to, ve smyslu propojeného informačního systému, i pro celý kosmos? není bez zajímavosti, že digitální bytosti mezi sebou mohou komunikovat i neslovně, nelineárně a nezprostředkovaně pomocí kvalitativních shluků, tzv. Gestaltů...což mi zatraceně připomíná platónský svět idejí) v něm obsaženém. Ideální platforma pro zkoumání podstaty reality...vždyť není právě tohle tím (bereme-li fyziku a matematiku jakožto reálně přítomnou, výchozí vlastnost bytí) co se s námi/v nás/ kolem nás děje i teď? Právě tahle otázka je vřetenem, jenž Diaspora ovíjí přízí vizuálně hutných a působivých analogů nejzazších abstrakcí. Už jen úvodní analogie vzniku in-formace (okouzleně čtu už asi podesáté) při "Orfanogenezi" je důvodem k maximálnímu hodnocení; ten je okamžitě následován "first person" (coby meditačního novice mě potěšilo, že prvotní nahlédnutí "já" je "mezera"...jež se pak začne vyplňovat až dík "mimotělnímu" zážitku vyprovokavanému dialogem, konfrontací s nespolupracujícím pohledem druhých) příspěvkem k neuronovým sítím, kontextuálním polím, strojovému učení a noetice jako takové vůbec. Zpětně je ale i zde předkládaný model velmi biocentrický, neboť pro svou domnělou autonomii, vynalézavost, potažmo inteligenci, předjímá potřebu vědomí, neřkuli sebe-uvědomění (při tom už jen topologie překrývajících se množin společných prvků v "Dolech Pravdy" by byl skvělý odrazový můstek k vytváření vztahově-souvislostních map, tedy kontextu, i bez sebemenšího vědomého "porozumění"; v tomhle si my, živočichové, dost možná lžeme do kapsy; resp. ano, vědomí je fascinující fenomén, ale k myšlení - ve smyslu nalézání nových souvislostí/řešení/přepisování vlastního kódu - jej dost možná ani není třeba)...tak trochu jsem doufal, že z téhle škatulky vystoupíme prostřednitvím Wangových koberců...či tajemných Transmuterů (ano, v knize dojde hned k několika kontaktům s různými mimozemskými civilizacemi; a cizejší mimozemšťany aby jeden pohledal, pecka!!!) žel i ti trpí stejným "neduhem". Nicméně při ještě zpětnějším ohlédnutí je (snad?) takovým slepým tvůrčím prostředím/Bohem...a jó, klidně mi dejte facku...sám Kosmos;-)

Kosmologicky se autor víceméně odkazuje k teorii mnohovesmírů a kvantově zas superstrun, jíž se mu, mimo jiné i dík nastíněnému vztahu mezi dimenzemi prostřednictvím konceptů "fibrovaného prostoru" + teorie Kozuchové (kde jsou nám známé částice pouhými vstupy/výstupy červích děr z nichž do našeho prostoru vyvěrají, řekněme "závany" z jiných, červími dírami specificky propojených dimenzí, kde specifičnost těchto propojení namíchává/určuje kvalitu k nám vyvěrajících "závanů", a tedy i příslušných částic) povedlo omračujícím způsobem ztvárnit. Tato různorodá specifičnost by vůbec neměla stabilně existovat, ergo by neměla stabilně existovat hmota; každá červí díra by ve svých ústích měla symetricky propojovat komplementární protějšky, které by se vzájemně anihilovaly. Proti tomu ovšem stály červí díry hypotetických gravitonů (čímž se nám rýsuje teorie sjednocující mikro a makro svět...není-li ovšem náš čtyřrozměrný "makrosvět" jen jedním z nepřeberného množství mikrorozměrů určujících kvantové vlastnosti pro každý jeden bod "nadřazeného" prostoru...jak děj naznačuje) jež ve své touze po sloučení zmačkaly meziprostor - a celou symetrii v něm - natolik, že začlo docházet k průnikům těchto symetrií...čímž je efektivně narušily a ústí jednoho konce červí díry tak (naštěstí) nemuselo být nutně propjeno se svým komplementárním protějškem. V tomto světle se mi celá záležitost vzniku kosmu de facto jeví tak, že měla být simultánně i svým zničením...leč chybka se vloudila a dílo zmařila; místo imploze v komplementarním žáru dokonale symetrického sloučení byly částice odsouzeny k bytí (pozor; knížka má na konci slovníček pojmů, který - byť ani zdaleka neosvětluje vše - vřele doporučuju důkladně projít už před samotnou četbou...dobré základy - i nějaké předchozí znalosti - jsou, obávám se, nutným předpokladem k přžití téhle zkoušky ohněm...odměna je ale opojná; a je mi jedno, že třebas i nepochopená/pomýlená) Ať už mu rozumím, či nerozumím, tak je autorovi třeba vzdát hold, že chytil býka za rohy a pokusil se celou podstatu bytí vykreslit natolik hmatatelně, aby nám smrtelníkům bylo umožněno se jí v mysli tu a tam letmo dotýkat.

Při vší abstrakci však kniha naznačuje desítky (jde o neskutečně nadupaný text, jemuž spěch nesluší) konkrétních a navýsost hmotných možností na jejichž základech by šly vystavět samostatné příběhy. Stejně tak rýsuje i vtipné tečny k naší současnosti; kupříkladu plechovka molekulární nanotechnologie...v přeneseném smyslu však třeba i reklamy, ideje, či konzumu ála pepsi:-) je tu zašifrovaná jako "pandemický materiál...který parazitoval na tělařích tak důkladně, že člověk musel být pouštní mnich, aby mu unikl...tady nejde nukleotidové viry...ani o molekuly jako takové - většinou šlo o kyselinu fosforečnou - virulentní byly až zásluhou memů, ve kterých byly obalené." Dalších insta-pět hvězd.

Jinak soukmenovci přede mnou zmiňují absenci výrazných individualit/emocí. Nemohu souhlasit. Každá postava je svá...a z našeho hlediska se možná chová podivně. Zde však jde o tvůrčí záměr, jenž je logickým vyústěním metafyziky digitálních Polis, kde jsou obyvatelé vybaveni osobnostními, behaviorálně-pozornostními balíčky, tzv. "Náhledy" (kterými se lze duševně usměrňovat) a bez nichž by, obávám se, vše nutně skončilo jediným možným způsobem. Utonutím v solipsismu nekonečného orgasmu...Takto jsou však zde znázorněné Polis zabydleny spořádanými, vědu a umění chrlícími androgyny od Bobří řeky;-) Některé společné formující imperativy (zvídavost, stimulace, pospolitost) včetně základního (sebezáchova) ale zůstávají. Stejně jako zůstává i božské dilema; čím být a co dělat, když mohu vše?

Reflektuje jej i děj, jehož výstupem není nic menšího, než tahle těžkotonážní, vysoce spekulativní scifi závrať, jež nemá obdoby. Určitě nejde o kus pro každého; náročná, místy frustrující četba (klíčem je pojmout a ustát prvních 50 stran + trojstranu 160-163; vše okolo jsou více-méně logické deriváty) vyžadující maximální pozornost, jako i průběžné konzultace s internety (vůbec se nestyďte přečíst si i všemožné synopse ke knize, sám autor má doplňující materiál k jednotlivým kapitolám na svých stránkách ! Greg Egan website Diaspora! tady budete rádi za každý záchytný bod; extrémně mi taky pomohlo nelámat věci přes koleno, nespěchat, tu a tam si udělat edukační odbočku a knížku - třeba i po !pár stránkách!, kdy jsem cítil, že mám dost - odložit...i zdánlivě neproniknutelný text se při opětovném čtení den nato leckdy zjevil v novém světle; podvědomí nespí...četba se mi tak protáhla na měsíc, ale nelituju, prolítnout jí "jen tak" by nemělo smysl)...ostatně, svého času jsem jinou Eganovu knihu, Luminous, ani nedočetl...při tom teď mi jeho Diaspora sedla. Vše má, hádám, své místo i čas.

Závěrem se/si bez mučení přiznávám, že dílu zcela určitě správně nerozumím. Ale to je spíš problém mé maličkosti, jež úplně plave v chemii...vemte si už jen základní chemickou vazbu; jak mohou, bez ekvivalentu přitažlivé silné interakce mezi pozitivně nabitými nuklidy, vznikat vazební elektronové páry? Vždyť záporně nabité elektrony se jen a pouze elektrostaticky odpuzují; může tedy za "přitažlivost" kvantově specifická kvalita opačných spinů (které musí elektrony sdílející společný orbital mít)? "Spinové síly" však mají "hybný", nikoli "přitažlivý+/odpudivý-" charakter...Ve fyzice mám zas potíže už jen s přijetím základních relativistických konceptů; ba, paradoxně mám možná i míň potíží s přijetím některých podivností kvantového mikrosvěta, než einsteinovského makrosvěta, jmenovitě gravitace, coby !nikoli síly! ale zakřivení prostoru. Proč v gravitačním poli akcelerujeme směrem ke zdroji, když z něj na nás nepůsobí žádná síla? A pokud z něj na nás nepůsobí žádná síla, pak by mělo být úplně jedno v jaké časti a na jak "strmém" úseku zakřivení se nacházíme; měli bychom se po křivce dál pohybovat rovnoměrnou rychlostí, či ještě spíš bychom měli, jsouc oním zakřivením odkláněni z původního směru, zpomalovat, ne? Když jsem u zakřivení; jakým "směrem" je kosmický prostor vůči nám zakřivený, když stojíme "přilepeni" k povrchu země? Nic z toho mi nedává vizuální a vlastně ani žádný jiný smysl; proč prostě nemůžu říct, že je gravitace silové působení, jehož míra se v každém jednom bodě gravitačního pole řídí, v závislosi na vzdálenosti, dle hodnot matematické funkce odpovídající křivky; vždyť jakékoli působení lze matematicky vyjádřit fukcí a tu zas lze reprezentovat křivkou...aniž by v reálném světě o křivku šlo, ne? problematičnost časové dilatace atd. radši ani načínat nebudu. (už vůbec nechápu časové sladění jednotlivých multiverz; vždyť celé údobí existence "našeho" kosmu je coby jednotka planckova času o úroveň výš...to by mělo vést k nemožnosti zpětného návratu; sebekratší pobyt ve vyšší úrovni a už by nebylo kam se vracet, resp. bylo, ale šlo by o x-tý vesmír vzniklý na nižší hladině po zániku toho "našeho"!) Ale neva, inspirace se rozutekly vlastními směry. A to je hlavní. Ostatně ani Egan si nemůže nárokovat cokoli definitivního; sám na svých stránkách nějaký čas upravoval své teze dle novějších zjištění (zajímal by mě reakce na nelokální okamžitost přenosu informace mezi kvantově provázanými časticemi, jež se loni experimentálně "dokázala")...celou knihu beru jako podnětné duševní cvičení. Upřímně, i teorii superstrun vnímám spíš coby fascinující, nicméně neadekvátní provizorium, jež usiluje nalézt jednotící funkci z níž lze odvodit různorodost vlastností elementárních částic; nejsem si jist, zda je přidávání extra dimenezí, tak abychom do nich mohli umístit zcela virtuální parametry jakými jsou např. "barvy", "chutě", "spiny" atd. potřebné pro to, "aby nám energeticko-hmotnostní rovnice ladily" s nejnovějšími výstupy experimentálních měření, tou správnou cestou k vysvětlení podstaty reality. K předpovědím chování stávajícího penza námi stanovených parametrů ano...ale skutečné podstaty? Na druhou stranu je vlastně celý multidimenzní mikrosvět, narozdíl od relativistického "makra", úžasně obrazný; krom našich čtyř, smysly přímo zakoušených, rozměrů máme další, matematikou "viditelné" rozměry a v nich ukryté parametry, které k nám pronikají ústími červích děr...a byť gravitace do těchto rozměrů "nesáhá", tak deformuje ústí oněch děr, čímž nabízí skladební možnosti "výstupních produktů"/nám známých částic...způsob, jakým červí díry "spojují" další rozměry s těmi našimi si pak lze znázornit pomocí vlákna; představte si, že se ke každému bodu kružnice dvourozměrného prostoru sbíhají vlákna z třetího prostoru...v závislosti na vlastnostech těch vláken nás body kružnice mohou spojovat s válcem, koulí atd. jejichž jsou ve "vyšších" rozměrech součástí...Potíž s Eganovou "teorií všeho" je ta, že nachází řešení mikro-makro jednoty, jak i vzniku/zániku, pro náš rozměr, ale jádro problému přesouvá o úroveň "výš". Což nic nemění na tom, že mi Diaspora v topologii mysli otevřela nečekané průhledy, je prostě Jiná. Neustále na hraně myslitelného, jako i snesitelného. Slastné trápení, jež mě naplňuje víc než "zábava".

PS: Omezení "rozšířeného" času spočívá ve fyzikálních limitech výpočetního hardwaru, jenž je teoreticky vzato zastropován nejkratší možnou změnou kvantového stavu (pro danou vztažnou soustavu)...zde však ještě takovou technologii nemáme; i tak je sekunda subjektivního času uvnitř simulace vměstnána do tisíciny času reálného..nebo se lze zpomalit a jedinou úvahou překlenout celá staletí. Omezení rozšířeného prostoru pak tkví jen ve fantazii, resp. v logice, jakou se virtuálnímu prostoru rozhodnu vetknout a jež umožňuje existenci pro nás bizarních útvarů, jakými jsou např. "hyperkrychle" - na anglické wiki je třeba nádherná animace Teseraktu; chce to trochu trpělivosti, než se zorientujete, ale jakmile uprostřed spatříte "pohybující se" krychli, jež se směrem k vám rozevírá, obrací naruby a vlastními rozšířenými stěnami se kolem sebe sama přetahuje zpátky, aby se na druhém konci, směrem "od vás", zase zúžila a obrátila "dovnitř", máte vyhráno. Fascinující je i statická plošná projekce Penteraktu; stačí si v ní najít jedinou krychli a najednou vám všude začnou "vyskakovat" další - v hlavě dost dobře nejdou podržet současně, ale opět tím získáte krásný analog multidimenzionality. Zajímavá, jakož i nápomocná, by mohla být i POV simulace pohybu ve čtřrozměrném prostoru, kdy by jste měli polohu téhož objektu promítnutou na 4-splitscreen a vaším úkolem by bylo se k němu, pomocí osmi směrových kláves (třeba wsad a šipky), dostat na všech čtyřech splitscreenech současně...tohle si snad nechám patentovat;-) Btw, pro stabilní pohyb pentaraktem by měly stačit nohy tři; jednou nohou jste opření o povrch ve třech rozměrech, druhou ve čtvrtém, v pátém uděláte krok, postavíte se, zvednete nohu ve čtvrtém rozměru atd.: vždy jste "zapřeni" ve dvou bodech, zatímco třetí nohou děláte krok!

Děj Diaspory je situován do budoucnosti, kdy se lidstvo dělí na konzervativní tělaře, kteří i přes nevýhody z toho plynoucí zůstávají ve svých organických tělech (byť mnohdy značně geneticky modifikovaných), na Gleisnerovy roboty ... více

Komentáře (0)