Fiňoky a ty další staré baráky

recenze

Když jsem se po několika letech vrátila zpět do rodné Ostravy a nastoupila do zaměstnání ve společnosti, která pronajímala bydlení ve velkém, setkala jsem se poprvé s výrazem "fiňok". Ostravština je jazyk rázovitý a i když proti hantecu je to dobře srozumitelná řeč, význam tohoto slova mi unikal. Pak mi to bylo vysvětleno. Jednalo se o dost staré stavby, tzv. finské domky, které byly stavěny v rámci zažehnání bytové krize havířským rodinám v koloniích kolem dolů i jinde. Pro práci mi to stačilo, ale když jsem se zajímala více, historie mi odhalila, že tyto stavbičky měly vydržet tak maximálně 30 let a poté být nahrazeny něčím bytelnějším a více hodným svých vysoce ceněných obyvatel pro průmysl v kraji.

Dost jich stojí dodnes a jejich stav a obyvatelnost je již otázka na jiná místa, ale rozhodně to ve mě probudilo zvědavost a touhu, vědět více. Tato mě neomylně dovedla k pracem výtečného autora Martina Jemelky, jehož dříve vydané knihy jsou stejně snadno k mání, jako vhodné srdce k transplantaci. Autorovo přiznání, že také čeká, až někteří majitelé knihy zemřou, protože on sám by některá svá starší díla potřeboval a neví, kde se dají sehnat, mě příliš neuklidnilo, ale ostravský patriotismus je stále ještě na vzestupu a tento autor patří mezi jeho nejdůležitější zastupitele. Jedna z jeho prací, byť se tohoto tématu dotýká i v mnoha jiných, vypráví o světě kolonií havířů, pilířů socialistického poválečného průmyslu. Jejich práce byla klíčová pro splnění sovětských válečných reparací. Rudí bratři také potřebovali povzbudit válkou zdevastovaný průmysl a Česká republika musela plnit.

Jenže na to bylo potřeba rukou a ty ruce i se zbytkem těla musely někde bydlet. A právě proto nastupuje na scénu výstavba kolonií, svět, jaký se jen těžko přirovnává. Výstavba domků byla živelná, spoléhala také na metodu pokus-omyl a jejich obyvatelé museli být skutečně vynalézaví, aby bylo možno v domku pokrýt základní životní potřeby a pronájem "teplých" postelí rozhodně není vynález dnešních východních stavebních dělníků, ale vzniklo to mnohem dříve. Právě v těchto koloniích za účelem snížení nákladů na život za každou cenu.

Stavby se však osvědčily a tak se v různých stylech, inovacích a architektonických řešeních pokračovalo nadále a lidé se stále houfně stěhovali za prací k šachtám, kde sice podmínky byly nelidské, ale bylo zde několik bonusů navíc. Navíc i když byly z dnešního pohledu podmínky přímo otřesné, pro chudé lidi z mnoha koutů republiky to byly královské paláce a získat vlastní bydlení bylo nejen v té době pouhou chimérou. Alespoň pro obyčejné lidi.

Autor rozebírá hornické kolonie od jejich počátků až po sanace a přežívání do dnešních dnů, život jejich obyvatel a nesporný kulturní i krajový přínos. Nejedná se o knihu určenou široké veřejnosti a ani u nás po ní nesáhne zdaleka každý. Pokud však žijete v našem kraji a díváte se cestou do práce z oken auta či hromadné dopravy místo do telefonu, je nemožné nevšimnout si zbytků této charakteristické výstavby a nikomu neuškodí dozvědět se více.

I dnes totiž tato výstavba pomalu ustupuje rentabilitě a různým developerským záměrům, a i když u nás tento problém není tolik vidět, jako v jiných městech, pomalu si současnost z minulosti ukrajuje větší a větší kusy. Dokud je tedy čas, není na škodu rozumět tomu, co kolem sebe vidíme.

Dokud i to čas neodnese navždy pryč.

Tématem dvaadvacátého svazku edice Ostravica jsou havířské kolonie v Ostravě. Autor se touto problematikou zabývá již řadu let a umožňuje tak čtenáři nahlédnout do historie výstaveb četných havířských kolonií, poukázat na jejich a... více

Komentáře (0)