Geniální novela, při jejímž čtení se člověk pořádně „zapotí“!

recenze

Hra slov. Samozřejmě nikoli ve stylu „hříčkoslovíčkaření“ a už vůbec ne něco na způsob automatického psaní či literárního lartpourlartismu – na to je Joseph Conrad autorem až příliš vážným a váženým. Co to ale tedy je? Kniha s absentující dějovou linkou, která je (podle všeho záměrně) odsunuta na vedlejší kolej, aby „nerušila“ a nechala v plné síle vyniknout... ano, čemu? Snad bezčasovému vzduchoprázdnu? Vypadá to tak, ale jen na první pohled. Vždyť s každou další stránkou této hrůzokrásné novely se přesvědčujeme o (bohudík) její myšlenkové hutnosti a (bohužel) též o tom, že autorův záměr nám uniká podobně jako postava tajuplného Kurtze. Není vůbec důležité, jaké vnější kulisy před námi defilují – stejně dobře se „to“ mohlo odehrávat na sluncem rozpálené Sahaře či v mrazivých končinách Antarktidy. Poselství knihy by zůstalo stejné, přesněji řečeno stejně nepochopitelné.

Již v samém úvodu čeká na čtenáře jedna z mnoha záhad, s nimiž se bude posléze permanentně setkávat. Ve člunu, kotvícím na Temži, začíná starý námořník Marlow líčit kamarádům své zážitky z jedné daleké cesty, přičemž se nejprve rozpovídá o něčem zcela jiném, totiž o římských legionářích, dobývajících Anglii, která jim tenkrát musela připadat jako děsivá terra incognita. Tato odbočka od tématu se sice vzápětí vysvětlí (Marlow se na svém putování do nitra černého kontinentu cítil podobně jako kdysi Římané), ovšem s dalšími tajemnými pasážemi to už tak snadné není.

Kdo si přečte (třeba jen na Wikipedii) jeho stručný životopis, hned je mu zřejmé, že Joseph Conrad byl dobrodruhem par excellence. V Srdci temnoty lze tušit některé autobiografické prvky, to nám ale nijak nepomůže v pátrání po tom, o co v knize vlastně jde. Mám za to, že každý čtenář si nejspíše musí najít svou vlastní interpretaci tohoto podivného (a podivuhodného) textu. Co se týká mne, dovolím si tu uvést několik dojmů, které mně při četbě takříkajíc „prolétly hlavou“.

Každý člověk je ostrov v nekonečném lidském moři. Prostředky k vzájemnému dorozumění nemáme, protože prostě neexistují. Komunikační interakce mohou být jak chtějí intenzivní a četné, vše je marné, překročit diskrétní zónu a vstoupit do hájemství „toho druhého“ nelze. Ostatně jakápak diskrétní zóna? Copak duchovní bariéry, oddělující spolehlivěji než plot z žiletkového drátu v pozemské realitě jednotlivé (a svou podstatou jedinečné) duše, nejsou „nastaveny“ již jaksi apriori? Zkušenost se to zdá potvrzovat – není tomu snad tak, že čím větší je množina lidských tvorů (ať už jí říkáme stát, národ, společnost či civilizace), tím bídněji vyznívají všechny pokusy (a že jich dějiny znají!) o „ten poslední“ krok směrem ven z temnoty srdcí?

Autorovy „nesrozumitelné“ věty mi občas připadaly jako psané v jakémsi literárním transu, vždy jsem si však vzápětí uvědomil, že to mne jen Joseph Conrad s genialitou sobě vlastní zamotává do spleti svých myšlenkových lián, z nichž je možné se vyprostit jen s mimořádným duševním úsilím. Jinak řečeno – „chytrý“ z té knihy asi nebude každý, neboť Srdce temnoty „klame tělem“, když samotný vypravěč se neustále snaží přijít na kloub tomu, kde se to vlastně ocitl a co tu dělá. Ví jen to, že musí dál hledat svého nepolapitelného Godota-Kurtze a přitom s hrůzou čekat, co se stane, až ho nalezne...

I když slovo „Bůh“ není nikde přímo zmíněno, připadalo mně, že se s ním setkávám na každé stránce. Vysvětlit všechny nástrahy a paradoxy, které Joseph Conrad ve své novele na čtenáře „narafičil“, není podle mého názoru možné jinak než postulováním existence Bytosti, jíž je člověk v poslední instanci zodpovědný za své činy, což je zase nemožné bez reality posmrtného (či věčného) života. Z toho logicky vyplývá, že determinace k tomu či onomu jednání není definitivní a nepřekonatelná. „Jaký život – taková smrt“. To říká lidská moudrost. V knize Srdce temnoty šel její autor ještě o krok dál a i když to explicitně nevyslovil, mezi řádky jsem jako ozvěnu slyšel „jaká smrt – taková věčnost“...

To, co jsem o knize napsal, je samozřejmě můj subjektivní dojem a považuji za možné a dokonce pravděpodobné, že druzí čtenáři v ní najdou něco jiného. Určitě se ale všichni shodneme na tom, že Joseph Conrad stvořil mimořádné literární dílo!

Novela Srdce temnoty – jedno ze stěžejních děl literatury 20. století – vyšla již v roce 1902, do češtiny však byla poprvé přeložena až v roce 1980. Joseph Conrad při vyprávění čerpal z osobních zkušeností z Belgického Konga. Příb... více

Komentáře (0)