Geniální rozbor myslitelské nepoctivosti Martina Heideggera

Je nějaký rozdíl mezi slangem a žargonem, nebo jde o synonyma? Nebo je to snad tak, že slang je druhem žargonu, popř. naopak žargon druhem slangu? Nechám tyto otázky nezodpovězené, neboť svůj účel splnily už tím, že byly položeny. Ať je tomu totiž jakkoliv, je zřejmé, že jde o zvláštní druh řeči, jehož účel či důvod, proč vznikl, spočívá ve snaze určité skupiny lidí o jakousi verbální odlišnost od ostatních, tedy o jistou společenskou výlučnost.
Je možné, že žargon mnohdy vznikl zcela spontánně, jisté je však i to, že tento svérázný, odlišný způsob vyjadřování bývá také motivován různými nekalými úmysly, především tedy snahou utajit před „nezasvěcenými“ skutečné myšlenky či plány. Kdo tedy především žargon používá?
Jako odpověď „první volby“ nás pochopitelně napadnou např. zločinecké gangy nebo nejrůznější spolky podivných existencí z okraje společnosti, ovšem poté si uvědomíme, že žargon mohou používat - a skutečně i používají - také členové různých profesních skupin apod., a to samozřejmě bez toho, aby tím sledovali něco špatného. Tady se zajisté naskýtá otázka, zda se tito lidé chtějí způsobem své řeči odlišovat úmyslně nebo tak činí takříkajíc nevědomky, resp. - pokud to tedy dělají úmyslně - proč?
Kdo pozorně sleduje současnou politickou scénu, určitě si všiml, že žargon si našel cestu i tam a nejen to - stal se zde přímo univerzálním jazykem, jakousi svéráznou „polititštinou“, která má dva hlavní cíle. Ten první je konspirační a spočívá v zatajování některých skutečností před „nepolitiky“, tedy před veřejností. Nebylo by ale v takovém případě lepší vůbec o těchto věcech nemluvit? Kdyby to bylo možné, politici by to určitě dělali, vtip je ale právě v tom, že to možné není - poslanecká sněmovna např. musí fungovat, tedy musí se v ní mluvit a poslanci (tedy ti, kteří - lidově řečeno - nemají čisté svědomí, a těch je naprostá většina) jsou tak tudíž de facto nuceni vytvářet si svůj vlastní jazyk, kterým drží „nepovolané“ mimo „hrací plochu“ a kterému rozumějí jen oni. Kromě této konspirativní složky žargonu pak existuje i druhá, která by se dala označit známým termínem „mlácení prázdné slámy“ - jde tedy o „umění“ dlouze mluvit a nic neříct.
Druhou profesní skupinou, která dnes žargon používá už prakticky standardně, jsou novináři a pracovníci médií. V jejich případě vznikl žargon jako kombinace autocenzury a politické korektnosti, kdy dotyční mají ve svém popisu práce sice nepsaný, ale ze strany svých nadřízených apriori předpokládaný tendenčně-unifikovaný způsob vyjadřování. V praxi to znamená, že práce novináře již nespočívá v nezaujatém popisu událostí, ale v jejich manipulativním zprostředkovávání s cílem ovlivnit myšlení a názory čtenářů či diváků předem určeným směrem.
Kniha Žargon autenticity, jejímž autorem je německý myslitel Theodor W. Adorno, se zabývá otázkou, nakolik může být žargon přítomný i v tak specifické disciplíně, jakou je filosofie. Objektem jeho zájmu se stal Martin Heidegger, který bývá mnohými považován za největšího filosofa 20. století. Právě v Heideggerově způsobu filosofování, resp. ve výrazových prostředcích, které používá, však Adorno spatřuje klasický příklad žargonu, což na stránkách svého rozsahem krátkého, ale významem vpravdě epochálního spisu geniálně dokazuje. Je třeba si uvědomit, že se tak děje za situace, kdy adorace Heideggera jako myslitele, který údajně ukončil starou a začal budovat novou filosofii, dosahovala vrcholu - oslavné ódy Hannah Arendtové, Hanse Georga Gadamera a jiných vlivných osobností jsou všeobecně známy. Ozývaly se sice tu a tam hlasy, kritizující Heideggerovo používání jazyka, který, namísto objasňování a vysvětlování jeho myšlenek vedl spíše k jejich zatemňování, ovšem Adorno byl první, kdo tuto filosofickou nepoctivost postavil na pranýř tím, že ji zdokumentoval na množství konkrétních pasáží, především tedy z hlavního díla Bytí a čas.
Z knihy je patrné, že Heideggerovu myslitelskou slávu zapříčinilo „mistrné“ (ve smyslu klamavé) používání právě žargonu, a to mimo jiné i předstíráním boje proti němu. Množství Heideggerových obdivovatelů se tudíž nerekrutovalo z lidí, kteří by jeho myšlení pochopili a a na základě argumentační logiky přijali za své, ale z těch, kdo prostě uvěřili tomu, že za brilantní rétorikou a slovní ekvilibristikou určitě něco musí být. Jak ovšem ukazuje a dokazuje Thomas W. Adorno, nebylo tam nic.
Žargon autenticity je skvělé dílo, a to nejen tím, že sesazuje z trůnu nahého krále. Jeho možná ještě závažnějším poselstvím je poukázání na fakt, jak žargon deformuje lidské myšlení, resp. brání mu v jeho plném a autentickém rozvinutí. A je též apelem na to, abychom - nakolik je to v naší moci - bránili výrazové prostředky jazyka a řeči před těmi, kdo je chtějí zdeformovat a následně zneužít k manipulaci či nějaké formě newspeaku.

Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u ně... více

Komentáře (0)