Hu-húúúú a pozor za zády máte ducha

Okřídlená duše. Co si tak pod tím představíte? Něco jako schody do nebe nebo andělé v mých vlasech – to by nebyl můj šálek kafe. Zato třeba okřídlená hlava, to už zní zajímavě!

Možná si konec konců taky rychle vybavíte, o čem je řeč. Na starých náhrobcích nebo taky vůbec na nějakých náboženských malůvkách, reliéfech, výšivkách, co já vím – hlavička děťátka nebo andílka, k ní přilepená dvě křídla. Symbol. Někdy ani duše, ani hlava, ale jenom holá lebka. Trochu morbidní, co? Ale smyšlené to není. A podobných věcí se na starých hrobech dá najít spousta.

V originálu se tento román Amandy Stevensové jmenuje Restorer, což zní o dost méně vzletně. Hlavní hrdinka, Amelia, pracuje jako restaurátorka starých hřbitovů. Svou práci má moc ráda. Na hřbitovech vyrostla, jakkoliv divně to zní. Zatímco její otec, správce Růžového vrchu, chodil kolem a věnoval se svému řemeslu, jeho dcerka si hrála ve stínu růžových keřů, u hrobů a hrobek, a pomalu také přicházela na chuť tomuto podivnému zaměstnání.

Dnes je jí dvacet sedm, je uznávanou profesionálkou, a své poznatky vesele sdílí s veřejností na svém blogu, příznačně nazvaném Hrobničení. Problém nastane, když na jednom velmi starém a velmi zanedbaném hřbitovu objeví celkem čerstvou mrtvolu. Vražda. A už to jede.

Měla jsem obavy, že půjde o nějaký moderní gotický román, duchařinu pro náctileté – nic proti takovým žánrům, jenom by mě to nejspíš nebavilo. Duchové tam skutečně jsou, ale tak jaksi normálně. Žádné spiritistické seance. Jsou tam jako fakt. Někteří mrtví tady prostě mají nedořešené záležitosti, a tak jim chvíli trvá, než se odpoutají od života vezdejšího. Nebo se třeba nikdy neodpoutají a budou tady bloudit navěky. Klidně by to tak mohlo být. Většina z nás je nikdy nespatří. Je to jen ten občasný mrazivý závan vzduchu, jenž přičteme průvanu nebo čemukoliv, protože na to, abychom se obírali existencí duchů, jsme přece příliš racionální...

To já jsem také. Neříkám, že mě kniha nějak obrátila. Ale v něčem má pravdu: „Fakt, že něco nevidíte, ještě neznamená, že to není skutečné.“ A i kdybychom se vykašlali na duchy, je tady dost zajímavostí z archeologie a pohřební symboliky, běžné věci, se kterými se setkáváme, a nevšímáme si jich . To mě baví.

Co mě nebaví, to je detektivní zápletka. Ve kterémžto bodě asi budu jediná. Všechno do sebe zapadá, je to napínavé, sbíráte indicie a jste na stopě – všechno tak, jak to má být, jenom mě osobně prostě nebaví honit vrahy, nemluvě o tom, že nemám potřebný důvtip na to, abych něco uhodla dopředu, a ani dostatek odvahy, abych se pak v noci neklepala strachy při každém zašustění čehokoli.

Jinak jo, líbí, baví. A moc fajn, že se neexperimentovalo s obálkou, že se přebrala původní. Těžko by někdo byl přišel s něčím lepším.

Tato recenze mi připadá trochu roztěkaná, pokud i vám, omlouvám se, možná mi tady někdo dýchal na krk. Nevím. Ohlížím se a nevidím nic! Hu-húúúú... No jo...

Amelia Grayová od svých devíti let vídá duchy. Aby se před nimi chránila, úzkostlivě dodržuje pravidla, která jí v dětství vštípil otec. Zvláště jedno z nich však nyní bere ze své. John Devlin, policejní detektiv, Amelii přitahuje... více

Komentáře (0)