Jak stvořit dívku

recenze

Jak stvořit dívku (2016) / Nikolaoss

Po dočtení Jiskry v popelu bylo hodně těžké vybrat si další recenzní knihu. Jiskra zanechala tak mohutný dojem, že jsem neměla moc náladu na nějaké vážné téma, tak jsem pro odlehčení zvolila knihu Jak stvořit dívku. Po přečtení anotace a recenze na netu jsem usoudila, že by se mohlo jednat o něco podobného jako Mládí v hajzlu.

V podstatě jsem nebyla daleko od pravdy a taky jsem byla od pravdy na míle daleko.

Kniha je rozdělena na tři části. Po přečtení první z nich jsem si nebyla úplně jistá, co si vlastně myslet. Ne že by mě to nebavilo, četlo se hezky a autorčin styl je trochu twispovský, ale očekávaný humor zatím nebyl takový, že bych se dusila smíchy, i když k občasnému lehčímu pousmání došlo. Jedná se spíš o úvod do děje, seznámení s hlavní hrdinkou Johannou, její rodinou a s tím proč se Johanna rozhodla zahodit svoji starou identitu a stát se někým jiným ...

Johanna žije ve Wolverhamptonu v rodině se čtyřmi dalšími sourozenci, otcem, který je v invalidním důchodu po pracovním úrazu a matkou na mateřské s dvojčaty, toho času v poporodní depresi. V tomhle ohledu není kniha twispovská ani náhodou. Spíš se zabývá tématem chudoby, na nějž nahlíží okem puberťačky, která pomalu začíná tušit zač je toho loket a ví, že bez peněz není život jednoduchý. V druhé části tedy dojde i na překvapivě hluboké myšlenky a vážná témata k zamyšlení.

Druhá část, kde Johanna realizuje samotný vznik nové a lepší „sebe“ je bohatší na vtipné okamžiky i na zmíněné vážné věci a celkově lépe odsýpá než část první. Jednak její alter ego Dolly Wildeová se jeví jako pěkné číslo a dvak taky pěkné číslo je a do třetice se na Johanu usměje štěstí (kterému vyšla dost odhodlaně naproti) a pod Dollyiným pseudonymem začne publikovat recenze na kapely v hudebním časopise. Sledujeme její pisatelský vzestup od prvního článku, první koncert, první rozhovor s hvězdou a taky první lásky a zklamání a přátelství nalezené na nečekaném místě. Celá tato část je o Johannině hledání sebe sama. Hrdinka zde jako Dolly prochází omyly, poznáními a slepými uličkami. Zjišťuje kdo je ona – ne Dolly, ale Johanna. Přiznávám, že nejméně mě bavila ta část, kde si řeší nejdříve svoje sexmindráky a následně posedlost, ale asi to k věci svým způsobem patří :). Zdálo se mi to místy až přehnané, ale budiž. Taky přiznávám, že se ze slečny stane pěkně arogantní potvora, ale ten její „kýbl studené vody“ na konci také přijde a ona se ze svých omylů naštěstí poučí.

Co se mi na knize líbilo rozhodně a moc byl autorčin styl psaní, úžasná slovní zásoba, obraty a přirovnání (na čemž má zásluhu nemalou i paní překladatelka). Umí se přirozeným a nenásilným způsobem dostat od humorných situací k vážným myšlenkám. Až jsem někdy přemýšlela, čím si asi autorka prošla, když takto upřímně a emotivně popisuje situaci chudé Johanniny rodiny a vkládá názory do úst Johna Kitea. Chvilkami jsem měla pocit, jako bych už nečetla ani tak o Johanně jako spíš o samotné autorce. Chyběla tam taková ta naivní twispovská dětskost – Johanna jako postava přemýšlela a přemýšlela hodně. Pokud jste nechtěli hloubat s ní, stačilo se jen bavit, ale pokud se vám chtělo ponořit hlouběji, získala kniha na přidané hodnotě.

Celkově jsem od knihy nezískala to, co jsem chtěla a to zábavu a nic než zábavu. Můžu ale říci, že mě kniha hodně překvapila. Autorka byla schopná v textu předat i něco navíc (krom humoru) v podobě zajímavých myšlenek, názorů a vývoje hlavní postavy. Takže ano, líbila se mi a možná bych strčila i malinkatý kousíček prstu do ohně za to, že se bude líbit i Tobě, milý čtenáři :).

Co byste udělali, kdybyste během dospívání zjistili, že to, co vás naučili rodiče, prostě nestačí? Píše se rok 1990. Čtrnáctiletá Johanna Morriganová si v místní televizi utrhla tak příšernou ostudu, že se rozhodla, že nemá žádný ... více

Komentáře (0)