Kdo se ocitne v Oku bouře?

recenze

Oko bouře (2021) / Suzanne

Arumielova moc slábne, věřících ubývá, zato protivníků přibývá a jeho vláda nad Lerem se hroutí. Jenže samozvaný spasitel Arumiel se nehodlá vzdát bez boje…

Bouřný démon Garif Ungaar je pověřen tím, aby chytil uprchlého boha smrti Corva. Corvus a zmrzačená bohyně života Luciana se spojili se sacerdotesti, Arumielovými protivníky, s tím, že prozkoumají nebezpečné a opuštěné kraje za Skleněnou pouští, kde by si snad lidé mohli vybudovat nové město, které nebude spadat pod spasitelovu nadvládu. Bůh války Serpin s čarodějem Calienem a povstalkyní Rimis se snaží dostat do Arameje, aby si konečně mohl vyřídit účty s Arumielem a získat zpátky svou manželku, bohyni lásky Sionaru.

Tahounem celého příběhu je vztah Garifa Ungaara a zahořklé léčitelky Vesper plný nedorozumění, nenávisti a touhy nebo vztah Corva a Luciany. Linka s bohem války Serpinem ustupuje trochu do pozadí, zato se zajímavě vybarvuje pokroucený vztah čaroděje Fjorla a Triny, nebo postava legáta spasitelových vojsk, Kipura Mojlaara, o kterém bych se ráda dozvěděla víc, a do příběhu zajímavě zasahuje i mladíček Riw Haral. A víc se dozvídáme i o samozvaném spasiteli Arumielovi, který – jak už je zřejmé od prvního dílu – není zrovna typickým, šablonovitým zloduchem, ale dost nejednoznačnou postavou…

Zuzana Hartmanová pokračuje v podobném duchu, jako měl první díl. Takže neočekávejte žádnou zběsilou akci nebo dokonce bitvy. Autorka se opět věnuje především osudům a košatým vztahům jednotlivých hrdinů. Jejich cesty se navíc pomalu prolínají, a to já mám obzvlášť ráda.

Postavy jsou propracované, osobité, snadno zapamatovatelné a rozhodně ne černobílé. V příběhu se objevuje také trochu romantiky, což někomu k tomu postapokalyptickému světu nemusí sedět. To, co pro jednoho může mít mínusem, je ale pro mě přesně tím, proč jsem si Oko bouře tak zamilovala. Zbožňuju hrdiny (dobře, až na Akawaru a Joachima), jejich komplikované vztahy a autorka mě donutila se bát o jejich život, jako kdyby to byli skuteční lidé. (Zuzana Hartmanová má na svých stránkách i mapu a rejstřík postav, pokud by si je čtenáři potřebovali připomenout – ale já jsem třeba do příběhu naskočila okamžitě a hned jsem věděla, kdo je kdo.) Nehledě na to, že tohle je přesně ten typ trilogie, u kterého se neodvažuju odhadovat, jak ho autorka ukončí, a to mě děsí, protože jsem si postavy opravdu zamilovala.

Zuzana Hartmanová se také věnuje prohlubování postapokalyptického světa, jeho pravidel a fungování. Mně po dočtení Před bouří zůstávalo v hlavě pár otazníků a očividně jsem nebyla sama. Věřila jsem ale, že Zuzana Hartmanová to tak napsala schválně a ten postapokalyptický svět začne v druhém díle prohlubovat. A moje důvěra se ukázala jako oprávněná, protože autorka hned od začátku čtenářům postupně vysvětluje fungování vymyšleného světa a jeho pravidel.

Jediný problém, který s Okem bouře mám, že netuším, jak ho hodnotit. Už Před bouří jsem dala pět hvězdiček, tedy naprosté maximum, takže nevím, jak dát stručně a jasně najevo, že Oko bouře je ještě dotaženější, čtivější, svižnější, prostě zase o kus lepší než první díl Před bouří. Za mě by si Oko bouře zasloužilo tak šest hvězdiček z pěti. Takže jsem vážně zvědavá, jak budu hodnotit třetí, závěrečný díl. Obzvlášť po tom strašlivě otevřeném konci, kterým nás chce Zuzana Hartmanová očividně zabít!

I bohové potřebují naději. Mocní se perou o vládu nad známým světem, zatímco magie je čím dál nevyzpytatelnější. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán a ušlechtilé úmysly jsou zašlapány pod nánosy zrady a nedorozumění. Arumi... více

Komentáře (0)