„Kdyby víc lidí darovalo orgány, k rozpojování by nikdy nedošlo.“

recenze

Bez šance (2016) 4 z 5

/ lenkaknel

Rozpojení. Slovo, ze kterého má v knize Bez šance hrůzu nejedno dítě. Pokud vám je dvanáct a méně, můžete být v klidu. Je-li vám osmnáct a více, jste za vodou. Nachází-li se však váš věk mezi třinácti a osmnácti lety, máte důvod být zatraceně nervózní. Už vzhledem k tomu, že jakmile jednou dojde k podepsání příkazu k rozpojení, nejde ho vzít zpět. A pokud se snad nacházíte v inkriminované věkové skupině…nezbývá než doufat, že vás rodiče mají rádi. Connor si to o těch svých také myslel. Jistě, je trochu vznětlivější povahy a sem tam se zapletl do nějaké rvačky, ale to snad není důvod k takovému nevratnému rozhodnutí. Nebo ano? Že má jít na rozpojení, zjistí Connor úplnou náhodou. Jeho rodiče tedy neví, že on ví. A vypadá to, že se mu tuto zásadní novinku vůbec nechystají sdělit. A tak uteče. A způsobí hromadnou nehodu na dálnici. Mezi havarovanými vozidly je i autobus plný dětí. Dětí jedoucích na (ano, uhádli jste) rozpojení. Tady nám do příběhu vstupuje Risa. Až do onoho osudného dne žila Risa ve Stá-Do (Státní Domov). Risu neposílají rozpojit (= rozebrat na orgány) proto, že by byla problémová, ale kvůli tomu, že ve Stá-Do potřebují získat místa pro další nalezence. Podobně jako Connor nehodlá pasivně přijmout svůj osud. Jenže pravděpodobnost, že se jí podaří uniknout, je prakticky nulová. Dokud autobus, do kterého ji posadili, nenarazí Connorovým přičiněním do stromu. Vypukne zmatek a Risa neváhá. Moc dobře ví, že jinou příležitost nedostane. Proto vystartuje a než ji někdo stačí zastavit, zmizí v blízkém lese. Connor však ještě předtím, než ji do něj bude následovat, vytáhne z jednoho z aut chlapce jménem Lev. Myslel to dobře, chtěl ho zachránit před týmž osudem, který měl potkat jeho i Risu. Lev je ovšem trochu zvláštní případ. Je totiž desátek. Jako desátci jsou označovány děti z nábožensky založených rodin a církví. A ta Levova (neptejte se mě, kdo přišel s tímhle skloňováním) je opravdu silně věřící. Od samého začátku je vychováván s tím, že je správné, aby šel na rozpojení. Pro své dva únosce proto nemá moc pochopení. Ovšem jak řekl Connor… Po třinácti letech vymývání mozku člověk nezmění názor za dva dny. Bude se tedy tvářit, že s nimi souhlasí, aby se mu podařilo utéct a upozornit policii. Obojí se mu povede. Jenže pak přijde něco, co ho přinutí dosavadní postoj radikálně změnit. Má ještě šanci své nově získané (a kvůli jeho zradě vzápětí ztracené) kamarády varovat? Nebo už je pro všechny tři pozdě?

Knihu Bez šance napsal americký spisovatel Neal Shusterman a v našich luzích a hájích vydalo nakladatelství Knižní klub. Je většího formátu, má 301 stran a jedná se o první díl z chystaných (myslím) dvou. Autor pro vyprávění použil er-formu, kdy se v kratičkých kapitolách věnuje vždy jedné z hlavních postav. Ty nesou vždy jméno toho, o kom budou vyprávět. Případně se někdy zaměří na postavu, která je sice vedlejší, ale vzniklou situaci může zásadním způsobem ovlivnit. Takže vedle „pohledů“ Leva, Connora a Risy se občas objeví kapitoly např. o policistovi, učitelce, náhodném kolemjdoucím, atd. Především díky zmíněným krátkým kapitolám (a autorovu stylu psaní) je kniha velice čtivá, já s ní strávila pouhé dva dny. Bez šance je dystopie, ze které mrazí. Teď nemám na mysli kdovíjaké popisy drastických scén… Kdepak. Mrazí z tématu. A ze skutečnosti, že se Shusterman při psaní inspiroval skutečnými událostmi. Na rozdíl od mnoha jiných dystopií působí Bez šance dost reálně. Jako něco, co by se opravdu mohlo stát. V jednu chvíli se Connor s Risou dostanou do situace, kdy jsou nuceni předstírat, že jsou pár. A tak předstírají… a předstírají… až nakonec nic předstírat nemusejí. Ale nebojte, je to naznačeno jen velice lehce a člověk jim to i celkem přeje :-) Tolik k vztahové složce příběhu. Setkala jsem se s různými názory na obálku. Někdo v ní našel zalíbení, někdo ne. Jakkoli zvráceně to může znít… mně se líbí. Věřím (doufám a moc si přeju!), že Knižní klub přijde brzy s pokračováním a já se budu moci k hlavním hrdinům brzy vrátit. Knize uděluji zasloužené čtyři knížečky z pěti, protože na tu pátou mi tam přece jenom něco chybělo. Kniha na mě v průběhu čtení udělala velice silný dojem. Když jsem však dočetla, dojem odezněl. Na rozdíl třeba od jiné potenciálně reálné dystopie, Strážkyně pramene. Tím vás rozhodně nechci odradit, Bez šance si pozornost zaslouží. Obě knihy si ji zaslouží.

Ukázka:
Admirál se ve svých myšlenkách na okamžik někam vzdálí a pak mávne rukou. „Zbytek už určitě znáš.“ Connor možná nezná všechny detaily, ale to podstatné ví.
„Lidé chtěli orgány.“
„Přesnější by bylo říct, požadovali. Střevo s rakovinou se dalo nahradit novým, zdravým. Oběť nehody, která by zemřela na vnitřní poranění, mohla dostat neporušené orgány. Svraštělá artritická ruka se dala nahradit rukou o padesát let mladší. A všechny ty nové části se musely někde vzít.“ Admirál se krátce odmlčí, aby se nad tím zamyslel. „Jistě, kdyby víc lidí darovalo orgány, k rozpojování by nikdy nedošlo… jenže lidé si rádi nechávají, co je jejich, dokonce i po smrti. Netrvalo to dlouho a etiku převálcovala chamtivost. Z rozpojování se stal velký byznys a lidé to umožnili.“ (Str. 205)

Četli jste Bez šance? Nečetli? Plánujete? Pakliže jste četli… co na knížku říkáte?

Bez šance Neal Shusterman

Fascinující a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, an... více