Korunové tvíty

recenze

Slečna pokladní (2019) / katy238

Knižní vydávání různých obsahů blogů a ještě různějších obsahů sociálních sítí není dnes ničím neobvyklým. A to byl jen krok od tištění i jednotlivých profilů na sociálních sítích. Nevím, jak si vedou jiné sítě, ale bývalý Twitter, dnešní X, je v mém povědomí v tomto literárním šampionem.

Herečka Marie Doležalová za knižní vydání svého blogu dostala v roce 2015 i ocenění Magnesia Litera. Reakce na toto byly různé, na druhou stranu knižní vydávání fejetonů, sloupků či úvah z periodik má v ČR vcelku dlouhou tradici. Proč tedy světu nezpřístupnit i moudra ze sítí. Nebo vzkaz, který za nimi stojí a autor považuje za velmi důležité jej přiblížit co nejširšímu čtenářstvu i mimo internety.

Kniha Slečna pokladní si nehraje na nic jiného než ve skutečnosti je. Autorka si prošla zkušeností brigády při studiu na vysoké škole a zvolila si práci pokladní. Upřesňuji, že v řetězci Billa v Ostravě, což ještě dodává knize další ráz.

Grafické zpracování knihy je v mnoha ohledech výborné. Jednoduché, schématické a přitom nápadité a pamětníci původního Twitteru si budou připadat jako při procházení „tajmlajny“ ve své oblíbené aplikaci. Původní twittrovská modrá, grafika ptáčka a jednotlivé příspěvky jsou rámovány typickým bezpečím modré barvy. Takový svět už dnes pod hlavičkou této sítě není, takže plus knihy pro malou část zájemců je určitá nostalgie starých časů v již v původní podobě neexistující aplikaci.

Čtenářům kniha nabídne jednotlivé kapitoly uvozené na síti nepublikovanými úvahami a příběhy často na vážnější notu. Omezený rozsah jednotlivých postů a lehčí nota profilu publikování vážnějších úvah na Twitteru samotném nenahrávaly. Ovšem do knihy se hodí. Pouze je zde jedna nevýhoda řešení grafiky, že volný text ve své druhé polovině často obtéká i jednotlivé „tvíty“. Buď tedy čtenář přerušuje čtení bloku textu čtením ještě postů k tomu, což není úplně komfortní. Případně se pak musí po textu vracet zpět, což zase ruší. Tady by bylo vhodnější oddělit úplně blok textu od následných příspěvků.

K obsahu samotnému. Autorka se rozhodla stát se obhájcem široce diskutované pozice pokladní. Dnes navíc doplněné samoobslužnými pokladnami, ale obliba „živých“ pokladních stále neklesá a mnohde je ani automaty nahradit nelze. I přes to, že veřejnost volá po jejich nenahraditelnosti a zuřivě je před technikou brání, na druhou stranu se právě k pokladním její nemalé procento chová pěkně odporně. I proto se nejedná o úplně top práci a i když ji může zvládnout mentálně i fyzicky téměř každý, ne každý na to má povahové předpoklady. Protože prostě není možné zákazníkovi říct, že je debil a nepříjemní zákazníci to moc dobře ví.

A právě z této myšlenky vznikl tento pozoruhodný svazek myšlenek v modrém. Jako obhajoba profese, která se mnoha lidem jeví jako nepostradatelná a zároveň patří mezi profese nenávist zvnějšku schytávající nejvíce. Kniha objasňuje, proč pokladní není služka, proč hrubost k ní nic nikomu nepřinese a upozorňuje, že případná urážka v mysli profesionálního pracovníka nevydrží přes namarkování prvního zboží dalšího zákazníka. To vše je samozřejmě zaobaleno humornou notou, poselství knihy je však jasné.

Titul odhaluje i nelehké vztahy mezi zaměstnanci samotnými a odhaluje mikrosvěty za regály se zbožím i mezi nimi. Vnímavější zákazník mnohdy může odhalit určitou atmosféru mezi lidmi na prodejně, pravda je však často zajímavější než jen letmý pocit. A příklad jednoho takového malého vesmíru najdete i v knize.

Knihu budete mít přečtenou za jeden večer. Celkem jistě vás chytne a nepustí. Pobavíte se u ní, ale často i rozčílíte. Některé vzpomínky autorky jsou vyloženě nepohodlné. Jsou plné lidské hlouposti, zášti, nespravedlnosti i bezmoci. Nejeden příspěvek vyvolá vztek a čtenář si jen řekne, jak je tohle vůbec možné?! Je. Většina z popsaného se děje denně a je to daň za přímou práci se zákazníky.

Vyloženě chmurné poselství však kniha nemá a jejím cílem je i přes vážnější vzkaz hlavně pobavit. Pokud si minimálně jeden čtenář po jejím dočtení řekne, že nechovat se k lidem ve službách hnusně je správné a změní to jeho přístup, stálo to za to. Ostatní, co už tohle ví, se mohou seznámit se světem za pulty i regály kde se nacházejí lidé, bez kterých by náš pohodlný konzumní život nemohl nikdy existovat.

I proto si naši pozornost a slušnost zaslouží.

Peklo, pokladna a Twitter. Krátce před mými osmnáctými narozeninami se mí rodiče rozhodli, že bych si měla najít brigádu, abych poznala hodnotu peněz, naučila se zodpovědnosti a všechny tyhle dospělácké rodičovské řeči, které z... více

Komentáře (0)