Kristina Ohlssonová je skvělá vypravěčka. Od prvních stránek dokáže čtenáře vtáhnout do děje a přesvědčit ho, že se prostě musí dozvědět, jak to všechno skončí. To je jistě pro spisovatelku velmi cenný dar. Jinak tomu není ani u Hořících stromů, zatím poslední knihy Kristiny Ohlssonové.
Lucas se po deseti letech vrací do rodného města. Vrací se proto, aby se pokusil nalézt ztracené vzpomínky. Těsně po maturitě ho někdo unesl a když už nikdo nedoufal, že se vrátí, objevil se těžce zraněný Lucas na hřišti… Rozsáhlá poranění hlavy mu ale způsobila ztrátu paměti – poslední rok jeho života v Kristianstadu jako by mu někdo vymazal z hlavy… Nepamatuje si nic… ani vlastní únos, ani zmizení Fanny, dívky, s kterou chodil, a která se – na rozdíl od něj – nikdy znovu neobjevila… Všechno, co ví – včetně toho, že když měl někdo zmizet, začal v jeho zahradě hořet strom – zná jen z vyprávění a to mu přestává stačit…
Souběžně s příběhem Lucase, se začíná rozvíjet i příběh Davida a Anny, kteří koupili místní starou faru a pustili se do její rekonstrukce. Jejich očekávání, že právě tady budou spokojeně žít a vychovávat dítě, které se má narodit, záhy naruší série událostí, které jejich životy propojí s Lucasovým… Zdá se, že zlo, které se usadilo v městečku před deseti lety, znovu ožilo…
V okamžiku, kdy se ukazuje, že kořeny zla jsou v dobách ještě mnohem vzdálenějších a zlo má tendenci se v jistých intervalech opakovat, může si čtenář vzpomenout na Kingovo To, ale je to zdání opravdu jen chvilkové. Hořící stromy jsou dějově i stylově mnohem jednodušší, jsou tím, čím jsou… dobrým hororem.
Pozornému čtenáři pravděpodobně neunikne jemná nápověda v začátku knihy, a tak poměrně brzy začne tušit, co a jak by mohlo souviset s čím. Když si (a nejspíš správně) nakonec tipne vraha, do konce knihy zbývá ještě docela dost stran. Přesto se napětí nevytrácí, protože po otázce kdo, přichází otázka proč…a když je zodpovězena i ta, zůstává samotný konec, který překvapí docela určitě…
Kristina Ohlssonová je, jak už jsem psala, velice zručná vypravěčka, která navíc umí příběh zabalit do lákavého a originálního „obalu“…tím je tentokrát motiv hořících stromů, který je natolik zvláštní, že se snad každý čtenář chce dozvědět, proč právě to…
Nudit se při čtení tedy nebude nikdo… přesto mne jedna věc zklamala…a vlastně je to něco čím jsem zklamávána opakovaně od dob, kdy se v knihách neobjevují Fredrika Bergmanová a komisař Alex Recht. Spolu s nimi zmizelo to, co knihám Kristiny Ohlssonové dávalo jakýsi hlubší rozměr – byly to detektivní, někdy téměř thrillerové příběhy, současně ale zachycovaly důležité a výrazné aspekty současné švédské společnosti a leckdy i celého společenství mezinárodního. Ostatně Ohlssonová vystudovala politologii a pracovala jako analytička v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Měla a má tedy ty nejlepší předpoklady pro to, dotýkat se i těchto problémů, které jdou dále než k vyřešení vraždy nebo loupeže.
Už v Lotosovém blues a v Miově blues tento styl psaní z velké části opustila a Hořící stromy jsou sice skvělý horor, ale současně příběh, který se vlastně vůbec nemusí odehrávat ve Švédsku, ale klidně by se mohl stát v Horní Lhotě nebo v El Pasu… Podle mého názoru je to škoda, protože především Děti ráje a Davidovy hvězdy měly nakročeno k opravdu výrazným románům s kriminální zápletkou a společenským přesahem. Možná právě proto mi vytanul na mysli výše zmiňovaný King. I tak si od Kristiny Ohlssonové ráda přečtu cokoli dalšího – i kdyby jen proto, že u dobrého hororu se člověk příjemně bojí a skvěle si vyčistí hlavu – ale sama za sebe bych uvítala alespoň občasný návrat ke stylu výše zmiňovaných knih.
Vydala Kniha Zlín
Hodnocení: ***
Hořící stromy
Kristina Ohlsson
Lukas záhadně zmizí několik dní před maturitou. O tři týdny později je nalezen těžce zraněný. Utrpěl také částečnou ztrátu paměti. Je už třetím člověkem, který podobným způsobem zmizel, ale on jediný se vrátil. Dcera souseda Gunna... více
