Líp už bylo a bude hůř

recenze

Líp už bylo (2022) / assa

Není moc věcí, které by se vyrovnaly tomu, usednout v tyto depresivní podzimní dny ve dvou svetrech do křesla ve vymrzlém baráku (ano, mám plynové vytápění) a přečíst si knihu Líp už bylo jihočeského autora Jiřího Sivoka. Člověka totiž vždycky zahřeje skutečnost, že je na tom vlastně ještě dobře. Protože vždycky může být hůř.

Kniha vychází v edici Zrnka temnoty, která je zaměřená na kratší prózu kolem sta stran. Jak jsem již předestřel a název knihy tomu i napovídá, nečekejte žádnou romanťárnu s happyendem.

Matičku Zemi po použití atomových zbraní (Ivanové versus Hamburgerožrouti, jak jinak) zachvátila jaderná zima. K všudypřítomné zimě a hladomoru ještě přispěje svou troškou do mlýna sama naše planeta, z jejíhož nitra uniká zákeřný plyn likvidující plody v lůnech matek hned první měsíce po početí. Znamená to konec lidské rasy? Zkrátka jak jsme zaseli, tak i sklízíme.
V jižních Čechách, přesněji v okolí Českých Budějovic, kde se příběh odehrává, se to hemží rusáky, kteří opět do naší zemičky přitáhli, aby tentokrát pořádali nájezdy na Temelín, a amíky, kteří zastávají jako vždy post našich spojenců, i když třeba jen na oko. Jsou tu však i násilnické bandy zabijáků pod vedením bývalého drogového magnáta Jana Hartla (doufám, že shoda jmen se známým hercem je pouze náhodná, mám toho kluka totiž docela rád), které pro spojence za určité výhody s chutí odřezávají rusákům skalpy. V Hartově tlupě je to samý Harkonnen a Sardaukar, což potěší fanoušky legendární Duny Franka Herberta, na níž jména odkazují. Jsem už asi jediný, kdo tuhle ságu nečetl a ani neviděl žádnou z filmových adaptací. Stydím se, zabte mě.
Hartovci promění krásnou zoo v Hluboké nad Vltavou v koncentrační tábor, kde v klecích lidé vystřídají zvířata. A není to žádná procházka růžovou zoologickou zahradou, jelikož se zde dějí všelijaké ukrutnosti včetně kanibalismu.
Na to, že se nacházíme na domácím hřišti, nás mimo českých lokací upozorňuje i spousta popkulturních odkazů. Dočíst se například můžeme o známém kuchaři Pohlreichovi (řeknu vám, že to tenhle týpek dotáhl hodně daleko, když se o něm mluví ještě v roce 2045 uprostřed jaderné zimy) nebo melancholicky zavzpomínat na tématickou píseň Kolej Yesterday Michala Prokopa.

Jirka se do toho opřel a naservíroval nám nekompromisní a drsné postapo místy připomínající Cestu Cormaca McCarthyho.
Na konci knihy zjistíte, že byl příběh dopsán koncem srpna 2021, což svědčí o tom, že se autor nenechal inspirovat nynějším válečným konfliktem. Zároveň mě ale děsí fakt, že má nejspíš schopnost předpovídat budoucnost. Můžeme jen doufat, že větší část jeho vizí zůstane pouze na stránkách knihy.

Dvanáct let po atomové sprše. Osm let po všudypřítomné temnotě jaderné zimy. Šest dlouhých roků od doby, kdy lidé zjistili, že z nitra planety Země uniká plyn hubící plody v tělech matek. A pak je tu Cappy. Jako jeden z m... více

Komentáře (0)