Manželství v barvě černé a stříbrné

recenze

Manželství. Svazek dvou, v němž nikdy není vyhráno, nikdy není dobojováno. Svazek, v němž na každém rohu číhá úskalí a stín prohry. Lze splynout s druhým v jednu duši…?

Odpověď na tuto otázku hledá italský spisovatel Paolo Giordano ve své novele nazvané Čerň a stříbro. Tento mladý autor (1982) se výrazným způsobem zapsal do povědomí čtenářů i kritiků hned svoji prvotinou - románem Osamělost prvočísel, která mu vynesla nejedno literární ocenění. K tomu připočtěme, že vyšla ve více jak 40 zemích a později byla také úspěšně zfilmována. Giordana jako autora charakterizuje velmi výrazný osobitý styl - disponuje autentickou schopností psát jednoduše o složitých věcech.

A těmi vzájemné mezilidské vztahy, nemoc či smrt bezesporu jsou. Ačkoli jeho nejnovější literární počin má „pouhých“ 114 stran, dokáže Giordano i na tak malém prostoru doslova kouzlit. Se slovy i myšlenkami. Vypravěčem příběhu Čerň a stříbro je mladý bezejmenný fyzik a univerzitní badatel (jeho jméno v knize skutečně ani jednou nezazní) se sklony k depresi. Žije na první pohled vcelku poklidný život s manželkou Norou a synem Emanuelem. Sám sebe vnímá jako jakousi čerň, má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza, plná melancholie a smutku. Naopak Noru vidí jako stříbro, třpytící se dokonalý elektrický vodič. Po celou dobu doufá a věří, že se tyto protiklady mohou smíchat a splynout dohromady…

Postupem času potřebuje každá láska někoho, kdo by ji viděl a uznal, kdo by ji potvrdil, jinak hrozí, že si ji spletou s nedorozuměním.

Po smrti paní A., přezdívané Babette, jež byla po několik let nejen jejich hospodyní, kuchařkou a chůvou, ale stala se rovněž rodinnou přítelkyní, si náš fyzik začíná uvědomovat, jak důležitou roli měla právě tato žena v jeho manželství. Jak silně je s Norou stmelovala její přátelská, ochranitelská a hřejivá náruč, jak moc pevným pojivem jejich vztahu byla… Co s nimi bude, bez ní?

Já s Norou trpíme podivnou obrazoboreckou mánií: nic moc si neschováváme, nepíšeme si dopisy ani vzkazy (s výjimkou nějakého toho nákupního seznamu), na cestách nekupujeme suvenýry, protože jsou většinou nevkusné a dneska už jsou ve všech koutech světa stejné, a od té doby, co náš byt navštívili zloději, neschraňujeme zlato ani šperky, jednoduše žádné nemáme. Existence našeho společně stráveného času je svěřena dobré paměti, té naší a té křemíkové na základní desce počítače. Ne, ani já s Norou nepamatujeme na budoucnost. Nemáme svatební album, věřili byste tomu? A přece budeme jednoho dne od té chvíle vzdáleni natolik, abychom ji chtěli znovu prožít alespoň na obrázcích.

V příběhu přichází smrt paní A. vlastně ihned na začátku. Už na první straně. Náš vypravěč se celou dobu skrze vzpomínky, nijak chronologicky řazené, vrací k nejrůznějším momentům předchozího života. Na jejich pozadí se tak v drobných i větších střípcích zrcadlí manželský vztah a ony titěrné okamžiky, které mívají nezřídka vlastní důležitou výpovědní hodnotu. Zlomky, které dávají pocítit pomíjivost života, neuchopitelnost vzpomínek a celého bytí. Včetně náznaků budoucnosti…

V našem životě, v životě mém a Nořině a Emanuelově, který se tehdy zdál být den co den vzhůru nohama a kymácel se nebezpečně ve větru jako mladá rostlina, byla paní A. pevným bodem, závětřím, starým stromem s kmenem tak mohutným, že jsme jej nedokázali obejmout ani třemi páry paží.

Při tom všem je tu popisován i osobní boj paní A. se zákeřnou rakovinou. Jednak v reálné podobě, tak i v přeneseném smyslu, kdy nemoc se podobá plíživému vetřelci, který si zabere území, nenasytně se rozpíná, vše otočí vzhůru nohama a jednou provždy změní. V prvé řadě přístup k životu… Milostné téma se tu tak neoddělitelně proplétá se smrtí. Ovšem nechybí tomu nádech víry. Ačkoli je příběh smutný, nečiší z něj těžká paralyzující beznaděj jako u Osamělosti prvočísel.

Paolo Giordano vypráví bez veškerého patosu a přehnané dojímavosti. A přece s citem a velkou křehkostí. Stěžejní váha příběhu není přidělena ději, ale pocitům, prožitkům a myšlenkám. Čerň a stříbro je útlá kniha s velkým obsahem!

Paolo Giordano se vrací k obrazu rodiny, konstantnímu prvku své tvorby, tentokrát ji ovšem nepředstavuje jen jako semeniště traumat či bitevní pole, ale také jako hnízdo a útočiště. Ukazuje však, jak křehkou má takové hnízdo konst... více

Komentáře (0)