Milý deníčku, pořád je to ve mě...

recenze

Představovat Josifa Stalina asi nemá ve většině dnešní gramotné společnosti velký význam, i když překvapivé výjimky se najdou stále. Představovat Světlanu Allilujevu už je naléhavější. Kdysi děvče, později paní a dnes již zesnulá žena, nebyla totiž nikým menším než vlastní dcerou tohoto muže. Přežila jej, svou tragicky zesnulou matku i své dva předčasně zemřelé bratry a dlouhá léta žila v režimu, který jejího otce opěvoval až do bezvědomí.

Ani dnes není ochotná část společnosti přijmout Josifa Stalina jako tyrana, demagoga a neschopného vládce a je ochotná hájit jeho činy i zločiny, mezi tyto však rozhodně nepatří jeho dcera.

Ona totiž ví více...

A to je právě kámen úrazu této knihy. Pokud čekáte, že Světlana začne vyprávět příběh pěkně od podlahy a bude vás provázet kremelským palácem a dívat se přes rameno svému otci, jak podepisuje rozsudky smrti nad miliardami nevinných a posílá své bývalé přátele a současné nepřátele do gulagu nebo i zkratkou na smrt, knihu zavřete a pusťte si nějaký uklidňující dokument s černobílými záběry z té doby.

Světlana totiž vypráví příběh výhradně svůj a provede vás svým životem od seznámení s milým starším Indem, kterého o něco později pohřbí v Indii, ze které uteče do USA, v SSSR nechá své dvě děti, na západě se nechá očesat sektou a se svou nejmladší dcerou ujde další kus cesty, než jí stáří zabrání chodit a dále marnit své výdělky a donutí ji zastavit se a bilancovat nad životem.

Což je velice zajímavé, jenže to není životopis Stalina z druhé strany. Světlana sice vzpomíná na otce a připomíná světlé a častěji otřesné okamžiky s ním a sem tam vzpomene namátkou i na jiné členy své rodiny, jenže její cesta na svobodu a duševní úvahy, které se zase tak často otcem nezabývají, hrají v knize prim.

Ke čtení knihy doporučuji otevřený internet k dohledávání faktů, kniha se sice inspiruje životem skutečné Stalinovy dcery, ale není to biografie, pouze románové zpracování života někoho, kdo se už nemůže z hrobu proti některým částem knihy ohradit. I tak však pěkně vykresluje rozdíly v přemýšlení na obou stranách železné opony a jak těžké je srovnat se se svým snem a tužbami, když je získáme a jak s nimi poté naložit, aby nás jiní o všechno nepřipravili.

Část o Světlanině zkušenosti se sektou je velmi zajímavá a stále existující bláznivá uskupení různých názvů a účelu lze najít dodnes, i když mnohé velké události minulého století jim toto znesnadňují (díkybohu!).

Vzpomínky na zmizelou rodinu však Světlanu pronásledují do všech koutů světa i v prominentním sovětském životě, zvláště na příbuzné její mrtvé matky, které po její sebevraždě nechal Stalin odstranit:

Malá Světlana měla zvlášť ráda strýčka Alexandra a tetu Marii, protože po maminčině smrti na ni nikdy nezapomínali a nejvíc ze všech si s ní hráli, čechrali jí vlasy, tančili s ní a učili ji anglická slovíčka. Teta Marie ji učila zpívat, doteď si pamatuje tu árii z Othella. Strýček Alexandr a teta Marie byli pořád spolu a Světlana si umínila, že až bude velká a vdá se, chce, aby vše v jejím manželství bylo jako u strýčka a tety. A potom...
(...)
Potom se dozvěděla, že strýčka Alexandra falešně nařkli a mučili ho, aby se přiznal k něčemu, co neudělal. Přes to přese všechno se nepřiznal. Byl odsouzen na deset let do pracovního tábora Uchta za polárním kruhem. Tetu Marii taky odsoudili na deset let do pracovního tábora na opačný konec Sovětského svazu, do Kazachstánu. V roce 1942 šedesátiletého strýce Alexandra bez příčiny zastřelili. Když Marii přečetli strýcův rozsudek a sdělili jí, že už byl vykonán, tetu v tu chvíli ranila mrtvice a umřela.

Příběh Světlany je vyprávěn z pohledu třetí osoby a k srdci vám bohužel asi hlavní aktérka příliš nepřiroste. Svým impulzivním jednáním spíše lidem ubližuje, než jim pomáhá a i když si je vědoma krutého dědictví po otci, jen málo chápe reálný svět mimo prominenty. Když se pak v USA stane štvanou zvěří novinářů, otřese s ní tato zkušenostní natolik, že místo aby se konečně postavila osudu čelem, raději se uchýlí k sektě, kde ji očešou o majetek, hlavně aby zase mohla konat dle příkazů a nemusela nést žádnou odpovědnost. Jenže soudit bez zkušeností je těžké...

Kniha samotná není nijak špatná a zpracování také. Naopak. Čte se velmi dobře, nikam zbytečně nezabíhá a přináší jen to, co přislíbila. Pohnutý osud Stalinovy dcery. Nikoliv dětství se Stalinem v patách nebo o tatíčku Stalinovi.

Spojení s jejím otcem Světlanu obtěžuje a neustále je jí připomínáno, ale jinak se snaží žít dle sebe s menšími či většími úspěchy. Nízké hodnocení knihy může pramenit i z nenaplněného očekávání čtenářů a přiznám se, že i já jsem po prvních 20 stránkách zmateně listovala v knize vpřed, kdy už budu v Kremlu u Stalinova stolu a číst o jeho nevypočitatelném chování v jedné linii, nikoliv v nárazových vzpomínkách.

Není však třeba knihu zatracovat a když se čtenář oprostí od svých očekávání, jedná se o zajímavé čtení od minulosti až po současnost a stojí za to chvíli kráčet po Světlanině boku, i když budete mít chuť ji sem tam praštit.

Jenže to před vámi udělal už nesčetněkrát někdo jiný a na to je také třeba pamatovat....

Mé jméno je Světlana Allilujevová. Narodila jsem se 28. února 1926. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Stalin. Jediná dcera sovětského diktátora měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, ... více

Komentáře (0)