Na těchto základech můžete stavět

recenze

Skleněný pokoj (2009) / katy238

Skleněný pokoj je v literatuře trochu pojem a svou lehkou rozporuplností stále láká. Na jednu stranu kniha lehce popularizuje Českou republiku a jednu velice důležitou brněnskou stavbu. Na tu druhou stranu je historicky přesná asi jako pan Vondruška a i když je určena pro čtenáře beletrie s romantickou duší, znalci problematiky si z ní kroutí kostěné brýle do vrtule.

Kniha sama se pohybuje na pomezí obou těchto názorů a po právu jí mohu v tomto ohledu obhájit, že na historickou publikaci si skutečně nehraje. O čem však kniha tedy je?

Vraťme se do meziválečného Brna, v originále označovaném jako Město a podívejme se na osud mladých manželů Landauerových. On nadějný průmyslník, ona bohatá kráska z dobré rodiny, dostali pozemek kousek od jejích rodičů a teď, dědici jmění velké hodnoty, čiňte se. A oni se činili. Od rakouského architekta kontroverzních myšlenek si nechali vyprojektovat dům, který se nehodil do minulosti, současnost děsil a budoucnost předpovídal. Monumentální betonovo-kovové dílo s prvky skla a onyxu. Stylový kousek bydlení, který děsil i oslňoval. Na první pohled chladný, pod tím vším však vášnivý.

Což se však nedalo říct o jeho obyvatelích, které rodinný život sežvýkal do kuličky mindráků a skrytých nenávistí. S dětmi přišly starosti, odešly běžné radosti mládí a i když mladá paní Landauerová má k dispozici komfort své doby a služky, něco jí chybí. Na tyto rozmary jí však brzy nezůstává prostor a myšlenky se ubírají k blížící se hnědé hrozbě přicházející z Německa a na první pohled směšní blonďáci v pumpkách mají najednou stále větší práva vůči jiným, hlavně Židům. A když se tato hrozba stane skutečnou na ulicích a nikoliv jen zprostředkovanou mezi novinovými řádky, pochopí Landauerovi (částečně židovská rodina), že jejich čas v Brně se naplnil.

Není však jasné, zda průhlednou stěnou pokoje nesledovali pasivně hrozbu na její druhé straně příliš dlouho...

Skleněný pokoj byl výzva i bez knižní výzvy a po pravdě, přinesl něco jiného než očekávání. Což byl taky problém. Od knihy se mnoho očekávat nedalo. Simon Mawer je románový spisovatel a i když si o vile Tugendhat něco přečíst musel, skutečným příběhem vily se inspiruje opravdu volně a protože musel čas obyvatel mezi nadčasovými stěnami něčím vyplnit, linie o nevěře a lesbické lásce (boha já mám na takové knihy opravdu štěstí!!!) byla zřejmě nutná. Nebo potřebná. Nebo k něčemu. V knize je na chladnost ústředního tématu celkem dost sexu v různých podobách. K dobru to ovšem přičítám, protože je dobré se tomuto tématu nevyhýbat a mnohočetnost rodin o několik generací výše jasně ukazuje, že ani tehdy se tomu nevyhýbal nikdo. Pouze se mi podařilo chytit v krátké době druhou knihu, která tento motiv používá jako přechod mezi jednotlivými obrazy děje, což není úplně něco, co mi sedí.

To je ovšem můj boj a tento svůj Venušin pahorek si musím zkrátka vyšlapat příběhem sama.

Zahlédla jsem několik ohlasů, které kniha přiměla navštívit právě svůj předobraz v Brně, takže pokud kniha o nějaké to procento zvýšila návštěvnost dotčené vily, už to je obrovský klad. U mě to tak bohužel nefungovalo. Dům si přeji navštívit již o dost delší dobu, ale Brno mi ani po přečtení nepřirostlo k srdci ani o milimetr více, byť je od nás dostupnější než Praha, navzdory všem snahám drážních válek.

Pokud čekáte od Skleněného pokoje vyhlídku na historii jednoho výjimečného domu a perfektní atmosférou strachu nastávající války, běžte okukovat jinam. Pokud Vám však nevadí něco šmírování a nepříčí se Vám se postavit na okraj onyxové průhledné stěny slavného pokoje a zvenčí nenápadně očumovat lásku mezi dvěma ženami či několik upřímných souloží mezi roztouženými páry, které z toho však děti mít stejně nebudou, neváhejte a skočte mezi stránky. I toto Vás tam dychtivě čeká.

I přese vše vzdychání a nepravděpodobné náhody hodnotím knihu veskrze kladně. Autor přiblížil světu naši zemičku a jedno z opomíjených měst a dokázal přiblížit atmosféru meziválečné smetánky kolem klavíru s lehce přiožralými pohledy, zvědavě hledící průhlednou stěnou na svět těch druhých. A i když jsou některé dějové linie odnikud nikam a náhle končí bez vysvětlení, takto to bylo. Obě doby, kterými si dům prošel, toto svým současníkům prováděly a bylo to pro ně zřejmě stejně k zbláznění, jako v knize pro mě. Válka a totalita přervaly mnoho dobrého a je dobře, že dům měl dobré základy a toto přestál.

Snad přežije i naši dobu a pokud ne, máme jednu pěknou knížku z řady jiných, která ho bude připomínat. Díky, pane Mawere.

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťan... více

Komentáře (0)