Najde Pojídačka hříchů vraha dvorních dam?

recenze

Čtrnáctiletá May ukradne chleba a je chycena. U soudu je jí vyměřen neobvyklý trest – má se stát pojídačkou hříchů. Jejím úkolem je chodit k umírajícím, aby si vyslechla výčet hříchů a pak z jejich rakve snědla pokrmy, které spáchané hříchy symbolizují.

May se stane ženou, která nesmí na nikoho promluvit, lidi se jí bojí a opovrhují jí, nemluví na ni ani se na ni nedívají. Vždyť taky na sebe bere hříchy, které spáchali během života, aby jejich duše mohla jít ke Stvořiteli. A ona je s každým dalším soustem, kterým pozře hřích, zatracená.

Jenže pak začnou za záhadných okolností umírat dvorní dámy královny Bethany a na jejich rakvích se objeví jelení srdce, jenž symbolizuje strašlivý zločin. Jenže May moc dobře ví, že ani jedna ze zemřelých žen se k ničemu takovému nepřiznala. Kdo tedy dal jelení srdce na jejich rakev? Snaží se na mrtvé ženy někdo hodit vraždu? A zemřely ony ženy vůbec přirozenou smrtí, nebo byly zavražděny? May je jediná, kdo tomu může přijít na kloub, i když tím ohrožuje svůj vlastní – v tu chvíli už tak dost těžký – život…

May je od přírody chytrá a má všech pět pohromadě, ale je to taky nevzdělaná, obyčejná chudá holka, která neumí číst ani psát, netuší, co má dělat, co se kolem ní děje a jak funguje svět na královském dvoře… Navíc se nikoho nemůže na nic zeptat, lidé se jí straní a nikdo jí samozřejmě nepomůže, když se na ni bojí i jen podívat…

Megan Campisiová napsala Pojídačku hříchů jako historickou fikci s detektivní zápletkou, ale je zjevné, že se doslovně inspirovala osobou královny Alžběty I. Nicméně dobu zlatého věku rozhodně neromantizuje, ale ukazuje ji velmi realistiky se vší špínou, smradem, bídou, těžkými životy chudých lidí, nespravedlností, krutými tresty a mučením, předsudky a pověrami.

Tím, že May nesmí mluvit – a lidé nemluví s ní – se většina kniha musí obejít bez běžných lidských interakcí a dialogů. Autorka vsadila na až lehce poetický vypravěčský styl, který ostře kontrastuje s realistickým vyobrazením tehdejší doby.

Megan Campisiová velmi pečlivě buduje uvěřitelnou, svíravou atmosféru, kdy se lidé bojí na pojídačku hříchů i jen podívat a ona sama přijímá svůj úděl, nemluví a věří tomu, že je navěky zatracená před Stvořitelem. Dnešní čtenář v moderní evropské zemi (zvlášť pokud je ten čtenář žena) úplně cítí tu absurdnost, nespravedlnost a bezvýchodnost situace, do které se May dostává. Pojídačka hříchů nenápadně vypráví o hrozném postavení žen (navíc chudých žen) v historii, ale taky o ženské síle.

Pojídačka hříchů je atmosférická i realistická, s naprosto uvěřitelnými (i když nikoliv sympatickými) postavami a propracovanou a dobře vyřešenou detektivní zápletkou. A občas se i v tom všem hnusu a beznaději tehdejší doby objeví drobný záblesk zdravého rozumu a dobra. Závěr knihy nabízel jedno typicky románové a klišoidní vyřešení, k tomu ale nedošlo, takže za to palec nahoru.

Pojídačka hříchů je prostě kniha, která se špatně popisuje, ale věřte mi, že se jedná o výborné a chytlavé, i když rozhodně ne veselé a povzbudivé, čtení. Každopádně Pojídačku hříchů doporučuji všem, kdo mají rádi historické romány s detektivní zápletkou, výborně vybudovanou atmosféru, skvělý styl psaní a potrpí si na vyobrazení historie bez jakékoliv romantizace a příkras.

Říká se, že existují jen dva druhy příběhů: muž se vydává na cestu a do města přijede cizinec. Je však ještě třetí: žena poruší pravidla. Čtrnáctiletá May je zatčena za krádež a brzy se dozví rozsudek: stane se pojídačkou hříchů.... více

Komentáře (0)