Nejlepší na válce je...

recenze

Na shledanou tam nahoře (2014) / herdekfilek

Válka. To je žrádlo. To je pošušňáníčko. Celý svět začne pronikavě páchnout testosteronem. Rozstřílené civilní obyvatelstvo je na denním pořádku. Znásilnění začne převažovat nad verši pronesenými pod balkónem. V krámech začíná docházet uzené. A toaletní papír. A piškoty, které si někdo po ránu rád máčí do čaje. A prodavačky začnou docházet do jiné profese a přestanou prodávat zboží, které už prostě není a nebude a budoucnost je černá, protože chlapi, ti se z otců a dělníků a řidičů a revolucionářů, museli předělat na krmivo pro válečnou bestii a na prostředky válečného běsnění a na prostředníky válečného běsnění. Dětem je často dovoleno hrát si na doktora se skutečnými střívky kamaráda, protože to, co by mělo zůstat uvnitř, sem tam vyhřezne, aby hra získala větší grády. Hm, střívka. Šitíčko. Krev. Och jé.

Román Na shledanou tam nahoře je i není o válce, o té první, švejkovské. Úvodní steč do knihy je prodchnuta šmodrchanci střev, nesmyslností války, umíráním, zradou, ohavností, koncem všeho toho celosvětového utrpení pro nic. Máme tu tři postavy. Mladého ambiciózního floutka poručíka Pradelle, mladého zasněného floutka Péricouta a berana středních let Maillarda. Jejich osudy se spojí v bahně a krvi bojiště první světové války, aby se opět, za pár let, tragicky střetly v centru Paříže, na očích všech.

Víc než o válečných střetech na bojišti při dobývání pozic, rozepisuje se autor o válce ve společnosti. Popisuje nadoblačnost vrchnosti, která žije v přesvědčení, že ona může a má právo rozkázat – jdi a nech se zabít – nebo – jdi do výroby – nebo – jdi, půjčuj si a živ tím systém – nebo - … kteréžto rozkazy směruje vstříc společenskému póvlu. Autor popisuje válku, kterou žijeme vlastně dnes a denně. Válku, která rozděluje společnost na ty nahoře a na ty dole. Dává na odiv možnosti, které člověku skýtají podvody a faleš, okrádání a ničení a cynická hra s city obyčejných lidí.

Autorův styl psaní je prazvláštní. Cyklicky se opakující shazování popisovaných postav, kdy ta, prožívaje peklo, je autorem komentována s výsměchem, s jakýmsi pohrdáním, otcovským, láskyplným, ale přesto pohrdáním. Čtenář se tak vždy dočká několika umně napsaných stran, které autor poté neváhá potupit velmi osobním vstupem, který znevažuje to, co postava prožila, co si myslí, jak a čím a proč žije, aby se posléze opět vrhnul do srdcervoucích popisů a pohánění děje ukončených, opět, cynickým pozastavením. Někdy by se až mohlo zdát, že se těmito pauzami autor vysmívá vlastní, tedy spisovatelské profesi.

Přesto, že se jedná o dílo popisující hnus a bídu žití, autor jej ukončí jistým happy endem. Pro tento svět těžko uvěřitelným, kdy ten zlý, je potrestán, a ti trpící jsou… hm… nepotrestáni. Říká se, že Boží mlýny melou pomalu. Ale právě že se to jen říká, neděje. Snad literatura a ono říkání, nám diktuje, že někde a někdy čeká na zlouny světa odplata. Přesto lze předpokládat, že tomu tak skutečně není. Protože kdyby tam ta odplata někde byla, číhala, vyčkávala na svou příležitost, zlolajní páprdové světa by žili v pokornějším provedení. To oni ano, protože právě oni nejvíc kalkulují s budoucností. Bohužel, s nastavenými pravidly, které je nám dáno žít, kalkulují s budoucností naší, tedy toho klatého póvlu, jenž se má nechat, jen tak, pro tu srandu, rozstřílet v nějaké útrpné zemi v nějaké ještě útrpnější válce. Aby ekonomika fičela raketovou rychlostí, no ne? Hyňme tedy pro vyšší ekonomický růst! Hyňme, aby se to na burzách hýbalo!

---

Na shledanou tam nahoře Pierre Lemaitre

Píše se 2. listopad 1918, do konce války zbývá pár dnů. Zchudlý šlechtic, poručík Henri d'Aulnay-Pradelle, který je však mimořádně ambiciózní a kvůli uznání či povýšení ochotný jít i přes mrtvoly, žene svoji jednotku na nesmyslnou... více

---

Komentáře (2)

Přidat komentář

---