Eric Packer. 28 let. Multimiliardář.
Byt v nejluxusnější čtvrti New Yorku; 47 pokojů a jedna meditační cela.
Dva soukromé výtahy. V jednom hraje Satie, v druhém cosi jiného, pro
náladu. V bytě akvárium se žralokem, domácí kino, karetní salonek – jako
kdyby tam opravdu trávil moc času. Kdepak. Jak se zdá, ideálním prostorem, kde
se cítí jako ryba ve vodě, je jeho opancéřovaná limuzína.

 



Eric Packer má také ženu. Bohatstvím
sice nedosahuje jeho úrovně, ale nedostatek vykrývá aristokratickým původem.
Něco takového pořád ještě budí hezký dojem. Elise je básnířka. Ztrácí se a zase
se objevuje. Vynoří se na těch nejméně pravděpodobných místech, drobnými stehy
kroků prošívá město, zatímco luxusní vůz s jejím manželem klouže někde nedaleko
po rozpálených silnicích. Setkávají se, ale nespí spolu. Jeden druhého mají
rádi, jak jen je mělké srdce schopno. 









„Podívej, bral jsem si tě pro tvou
krásu, ale to neznamená, že musíš být krásná. Jistým způsobem jsem si tě vzal
taky pro prachy, ty peníze, co vaše rodina hromadila po generace a přes
světové války. Ne že bych to potřeboval, ale trocha historie vždycky potěší.
Rodinní sloužící, sklepy plné dobrých ročníků, intimní degustace. Ochutnat
a společně vyplivnout merlot. Je to hloupé, vím, ale přesto hezké. Vína
z vlastní vinice. Sochy v renesanční zahradě, pod vilou na kopci mezi
háji citrusů. Ale ani bohatá být nemusíš.“
„Jen prostě musím být lhostejná.“
Dala se do pláče. Nikdy předtím ji
neviděl plakat a cítil se trochu bezmocný. Natáhl ruku. Zůstala natažená
ve vzduchoprázdnu mezi nimi.
„Na naší svatbě jsi měl turban.“


„Ano.“


„Matce se to hrozně líbilo.“

 

To je snad jediný „smysluplnější“
rozhovor mezi nimi – jinak si DeLillo zase jede svým příznačným stylem
míjejícího se dialogu, pokud ještě vůbec o dialog jde, a vytváří dvoubarevné
vzorky do sebe zahleděných, v sobě propadlých lidí. A jde mu to skvěle.

 



Ze zahraničních webů se zdá, že odezva
mezi takzvanými běžnými čtenáři je rozkolísaná, a já bych se klidně připojila
k názoru, že toto drobné dílko – v úplně jednoduché neodborně kritické
rovině – přináší podivnou směsici nudy a napětí. Asi třikrát mě to natolik
přestalo bavit, že jsem ztratila přehled o ději. Pak se to vždycky zase rozjelo
a řekněme tak druhá polovina už není žádný problém – ani v rovině odborně
kritické. Hezké tempo a čistý styl – jako by se DeLillo konečně rozepsal.

 



Děj působí, jako kdyby byl zasazený do
blízké budoucnosti – ale není. Autor hned v úvodu avizuje dřívější datum,
duben roku 2000 – čím se zároveň vyhne možnému vázání příběhu k útoku na
WTC. Možná ten rozpor pochází z toho, že nemáme nejmenší tušení, jak lidé
jako Eric Packer vůbec žijí. Že třeba žijí převážně ve své limuzíně. Proč ne? A
že se jejich dny točí kolem jenu, případně jiné měnové jednotky.

 



Eric Packer, úspěšný newyorský
obchodník s financemi, má také asymetricky zvětšenou prostatu. A ve svém
nejbližším okolí jednoho nebezpečného nepřítele. Mohlo by to být velké drama,
ale nejde ani tak o vztek nebo o touhu po pomstě – pořádný logický motiv to vlastně
snad ani nemá. V každém případě delillovský důvtip se nezapře –
v pozvolném závěru si oběť poklábosí s vrahem, ta prostata se nečekaně
ukáže ve světle téměř metaforickém a poslední věta zarezonuje poezií klasiků.

 


Pátou hvězdu si šetřím, pro ta tři
ospalá místa. Jinak nemám námitky. Pokud něco ze současné americké literatury
fakt stojí za pozornost, pak DeLillo především.

 

 

---

Cosmopolis Don DeLillo

Vynikající román jednoho z klíčových amerických spisovatelů současnosti. Sonda do duše megapolisu stejně jako do psychiky člověka, který je zvyklý utrácet během vteřiny miliony. Nicméně ani svět „uvnitř“, tak bedlivě oddělený od t... více

---

Komentáře (2)

Přidat komentář

---