Když Max Schreiber dorazí do alpské vesničky uvězněné mezi horami, je rozhodnut sepsat příběh místní nešťastně zesnulé ženy, kterou podezřívali z čarodějnictví. Narazí však na hradbu odporu obyvatel vesničky, složenou z pověrčivosti, vrozené nedůvěry a odporu ke všemu cizímu. Ten cizák z Vídně jim nevoní ani zdaleka a jeho starost o dávnou hanbu vesnice už vůbec.
Mladý Max je tedy odsouzen k osamělému přebývání mezi domky a dlouhým procházkám po okolí vesnice, ty mu brzy utne zima a přívaly sněhu, jaké vesnice nepamatuje. Max se snaží zapojit do dění vesnice a navázat kontakt s jejími obyvateli, nedokáže ale mentalitě sedláků a jejich žen porozumět a je odsouzen k samotě. Tu si zkracuje psaním svých dobrodružství, menších i větších, jaká prožívá v interakci s vesničany i o samotě po lesích.
Je však vytržen ze svého vnitřního světa neznámou. Neznámou, jež drásá jeho srdce i myšlenky, neznámou, kvůli které je ochoten zničit vše. Křehkou důvěru vesničanů k němu, nejisté vztahy i sám sebe.
Přišla však zima a nikdo ve vesnici nemůže tušit, že se na ně valí větší pohroma, než jeden cizák a staré hříchy...
Na knihu mě nalákala nejen zajímavá anotace a recenze zde uveřejněná, líbil se mi i nápad samotný. Dobrovolně si vyjet mezi staré domky a myšlení a nechat se s nimi uvěznit ve světě, který se chápe jen těžko.
Příběh je těžko uchopitelný a styl vyprávění natolik specifický, že čtenář jen tiše sedí a nechá se vtáhnout do popisů lesů, domků, zakouřeného výčepu i deště za oknem a náhle, aniž si uvědomí, má dojem, že je vedle nešťastného Maxe a snáší s ním všechny starosti i strasti nováčka mimo semknutou komunitu, ale i radosti, když se náruč vesnice málo pootevře a dovolí mu nahlédnout do svého středu. Jinotaje a náznaky tajemství vás nepustí až do jejich rozuzlení, tajemná atmosféra knihy hrozí pohltit každého, kdo se rozhodne nechat se příběhem unášet.
Příběh je nenásilný a na hrůzné popisy ani šokující zvraty zde nenarazíte, je to maraton podivných souvislostí, které neodvratně vedou ke svému rozuzlení.
Kniha není jen o temné atmosféře mezi vidlemi sedláků. Je i o křehké lásce, jen tušeném vztahu dvou odlišných srdcí, která překročila hranice hor a setkala za nejhorších možných okolností. Ke čtení tohoto příběhu je třeba trpělivost, nechat se unést atmosférou lavinových svahů a hlučného hostince, kdo se mu poddá, dostane odměnou nevídaný čtenářský zážitek.
Linka současnosti, propojující svět Maxe Schreibera a dnešní dny, je vedena nerušivě a příjemně doplňuje historikovo vyprávění i vnitřní pochody. Její vyústění je neskutečné a už i kvůli ní stojí za to nechat se provést hrůzou jedné lavinové zimy v padesátých letech.
Díky za doporučení této knihy, zůstane ve mně ještě dlouho.
Sníh, oheň, vina a smrt
Gerhard Jäger
Silný román o neopětované lásce, záhadné vraždě a strhujícím pátrání Mladý vídeňský historik Max Schreiber přijíždí na podzim 1950 do vesničky v tyrolských horách, aby zde prozkoumal vraždu čarodějnice, která se odehrála v devaten... více
Komentáře (13)
Přidat komentář
katy238, ale vy své příspěvky zveřejňujete, tak snad musíte počítat s tím, že je budou číst i ti, kterým posléze doporučujete, aby ani neotevírali. Teď jste nám vyložila jak pokrokově vidíte zpátečnictví u druhých, stejně tak někdo jiný, kdo má zase svou představu, co znamená slovo recenze, dal najevo, že se mu to recenzí nejeví...
A jaké PR? "...Ne, to je nadpis, který má nalákat na otevření článku :-D..." To jsem si dovolila ocitovat z vašeho příspěvku...Vždyť sama říkáte, že tím "zviditelňujete" své dílko v řadě, zde zveřejněných článků.
V knize je nádherne vykreslena odloucenost komunity, povercivost a setrvalost i v konání nesmyslných , například pojídání obrázků svatých při nemoci. I dnes je možné se u starší generace na venkově setkat s vrozenou nedůvěrou ke všemu novému a agrese spojená s nesmyslným odmítáním. Pak si dovolí pokrokovejsi člověk ulevit Blbí vesničani! I když nejsou hloupí. Jen neví.
Naopak mohou nově příchozí svým vseznalkovstvim být pasovani na cizaky a než si uvědomí, že je potřeba podřídit se v některých ohledech zaběhlé komunitě, jsou oznackovani právě nelichotive a odmitave. S tím se setkává hlavní hrdina knihy. Tyto myšlenky byly spojeny v nadpisu. Je to můj styl psaní.
Knihy si kupuji za své peníze. Recenzaky zdarma nedostavám. Nemam peníze z reklam na prokliky. Nemam ani blogy. Je to můj koníček. Psaní mi činí radost. Nenutím nikoho to číst.
Jaké PR? Co bych z toho asi měla? Jen mě baví vymýšlet ironické nadpisy a vždy ladí s myšlenkou v knize.
Jsem blbý recenzent? Jste psychicky v pohodě? Urazilo vás něco?
Příspěvek si rozeberte dle svých reakci. Abych nikoho náhodou opět neurazila.
katy238, já vím, že jste mi doporučila neotevírat, přesto...Když jsem včera napsala svou otázku, chtěla jsem se opravdu dozvědět, jestli to byl záměr autora, protože to bych potom mohla tuto knihu zase v klidu pominout, že takových zjednodušujících klišé je všude okolo až dost. Z vaší reakce se dozvím, že ne, že jste si jen chtěla udělat menší PR. Proto jsem psala, že rozpustilost není na závadu, ale měla by se držet sděleného, ne ho někam posouvat, když už jste svůj příspěvek povýšila do recenze a nezůstalo pouze u komentáře. Holt se pak nedivte, že se "rozpustilými" mohou stát i jiní, čtenáři ne knihy, ale její recenze...
Problém je v tom, že pri písomnom prejave chýbajú paraverbálne prvky. Ak nie je v hre tón a farba hlasu, môže to, čo autor zamýšľa ako „rozpustilost“, vyznieť úplne inak. Na mňa ten nadpis pôsobí, ako by vyjadroval urážku až pohŕdanie.
děkuji vám a myslím to vážně, jsem ráda když se mi někdo pod článkem ozve a to v jakémkoliv ohledu, mějte hezký den i víkend
Já vás chápu. Ale stejně si to neodpustím. Můžete to brát jako signál, že vám můj způsob psaní nesedí a příště se mým článkům zkrátka vyhnete. Já to tak třeba dělám :-)
katy238, myslíte, že je opravdu nutné lákat tímto způsobem, na DK? Prosím, neberte to nijak ve zlém, ale koho tím vlastně chcete nalákat...Mě jste tím nadpisem odradila, ačkoliv o knize vím a mám ji ve svém potenciálním seznamu. Rozumím rozputilosti, ale i ta by měla mít určité hranice. I ta by se měla držet "předlohy". Berte to, prosím, jako obecné postesknutí ke zdejším jiným "rozputilostem", které, dle mého jsou, zbytečné a nejsou nakonec, zase dle mého, ani moc vtipné.
Ne, to je nadpis, který má nalákat na otevření článku :-D Jinak je to zveličený postoj pověrčivých vesničanů vůči mladému člověku z města, který pro ně představuje moderní svět, jakého se bojí, byť o jejich inteligenci to nemusí nic vypovídat. Dovoluji si zde v nadpisech trochu rozpustilosti, nic více, nic méně.
katy238, mohla bych se zeptat, knihu jsem nečetla a z recenze to není úplně jasné, "blbí vesničani" je názor/postoj hrdiny knihy?
katy238 také napsala
Přes slzy vidím
Přílišné nadšení škodí
Příběhy se špatným koncem
Holčička jako malovaná
Je to ono?
Vzdávám to. Děkuji za reakce a přeji pěkný den.