O smutku a truchlení

recenze

Když do života zavítá smrt a vezme blízkého člověka, je to smutné, těžké a hodně bolestné. Vyrovnat se s tím vypadá jako nemožné. Trvá to dlouho, časem se to snad i podaří, přesto zapomenout nejde nikdy. Vzpomínky i city si na cestě životem neseme s sebou dál… Ať už zemře kdokoliv, je to tragické, ale to nejkrutější, co si lze představit, je, když někdo přežije vlastní dítě.

Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Krátce poté jsme se s mou ženou Susan rozešli.

Předešlým odstavcem začíná novela amerického spisovatele Paula Hardinga s názvem Enon, která vyšla v říjnu letošního roku v nakladatelství Odeon. Paul Harding před čtyřmi lety překvapil svět, když za svou prvotinu Tuláci, kterou po tři roky marně nabízel nakladatelům, až ji nakonec vydal „alespoň“ v malém univerzitním nakladatelství, získal nečekaně, ale velkým právem, Pulitzerovu cenu.

Hlavní postavou Tuláků byl George Crosby, který vyprávěl v posledních hodinách života svůj příběh a hledal smíření s blížící se vlastní smrtí. Ve své druhé knize se Paul Harding posunul v rodě Crosbyů o dvě generace dál a za hlavního hrdinu vybral Georgeova vnuka Charlese Crosbyho.

Charles neřeší vlastní smrtelnost, ale hledá smíření a vyrovnání se se smrtí třináctileté dcery Kate. Ta zemřela při nehodě, když ji nepozorná řidička auta srazila na kole při cestě z pláže. Charles prožívající velkou bolest odhání manželku a snaží se nalézt zapomnění v silných analgetikách.

Jeho závislost roste, a tím mu přibývají samozřejmě i starosti, kde k dalšímu přísunu prášků přijít. Řešení jsou různá… Charles se propadá na úplné dno, mísí se v něm touha po zapomenutí, totální destrukci, ale naopak i po záchraně vlastní psychiky. Východiska jsou dvě – definitivní zničení sebe samotného nebo protruchlení se do nových zítřků a nalezení smíření…

Nenasytně jsem toužil po své dceři a svou touhu se snažil naplnit tady na hřbitově v naději, že by mi mohla někdy v noci přijít naproti, aspoň kousek, třeba jen na kratičkou chvíli - vkročit zpátky do svých bosých nohou a po mokré trávě nebo spadaném listí nebo zasněžené zemi živého Enonu přijít sem ke mně, abychom si mohli říct ještě aspoň jedno poslední lidské slovo.

Paul Harding nechává Charlese hovořit v první osobě, tím je jeho zpověď o to působivější. Jde o směs konkrétních vzpomínek na dceru, vlastní dětství, ale i fakta z historie malého městečka Enon, spojené s popisem jeho přírodních krás. Se sílící závislostí se do vyprávění vkrádají i halucinace a podivné sny, ve kterých se stírají hranice času, prostoru i lásky.

Paul Harding vytváří hutnou, téměř filmovou atmosféru. Lpí na drobných detailech, které umocňují sílu jeho vyprávění i jednotlivých, zdánlivě obyčejných momentů, v nichž se ale ukrývá vše, co dělá život životem, a které se s odstupem stávají vlastně těmi nejdůležitějšími a nejcennějšími… Enon je velmi silné, melancholické čtení o smutku a truchlení, které náročnějšího čtenáře jistě plně uspokojí.

Vypravěčem příběhu je muž středního věku, kterému zemřela dcera. Tuhle „lapidární“ informaci se dozvíme hned v úvodu: „Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo ... více

Komentáře (0)