Osvětimská knihovnice

recenze

,,Lidský život v Osvětimi nemá cenu ani zlámané grešle, je tak bezcenný, že už ani nikoho nestřílejí, protože kulka je cennější než člověk. Jsou tu společné komory, kam pouštějí plyn cyklon, neboť zlevňuje náklady a jediný sud s jedem stačí zabít stovky lidí naráz. Smrt se tu stala průmyslem, který se vyplatí, jen když se pracuje ve velkém."

Kniha Osvětimská knihovnice vznikla díky jedné velké náhodě. Španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe si totiž před několika lety začal po mailech dopisovat s jednou ženou, od které chtěl koupit knihu. Ke svému velkému úžasu ale zjistil, že si píše přímo s Ditou Krausovou, ženou, o které četl zmínku v knize Alberta Manguela Knihovna v noci. Kniha se v jedné pasáži zmiňovala o tajné dětské knihovničce na dětském bloku č. 31 v Osvětimi - na místě, kde byly knihy přísně zakázané a jejich objevení znamenalo jistou smrt. Dita jako čtrnáctiletá tuto knihovnu spravovala.

Jak sám autor uvádí, kniha je vystavěna ze skutečných materiálů, které jsou pospojovány maltou fikce. V knize nese postava jméno Dita Adlerová a vyprávění začíná lednem roku 1944. Dita se do Osvětimi dostala prosincovým transportem roku 1943 z Terezína. Byl to ovšem zvláštní transport, stejně jako ten zářijový. Neprobíhala selekce tak, jak bylo zvykem, ale všichni, včetně dětí i starců, kteří jindy okamžitě putovali do plynových komor, byli společně posláni do tzv. rodinného tábora. Aniž to všichni věděli, měla tato část nejspíše sloužit nacistům jako ukázka "spokojeného života" v Osvětimi pro případ, kdyby chtěla tábor navštívit kontrola z Červeného kříže.

Dita krátce po příjezdu poznává v jedné tváři tu, kterou viděla už v Terezíně - Fredyho Hirsche. Fredy je vedoucím dětského bloku č. 31, ve kterém tráví čas malé děti, když jejich rodiče pracují. Fredy se snaží i o to, aby se děti vzdělávaly, přestože to je výslovně zakázáno. Ve škole "vyučuje" i několik učitelů a všichni opatrují veliký poklad - osm rozpadajících se knih.

Dita se do Fredyho bloku dostává jednoho dne, když se jako náhrada za zemřelého inspicienta podílí na dětmi přichystaném představení Sněhurky. Tedy divadla, které na pár minut přináší do tábora i tak nevídanou a přitom obyčejnou věc jako smích.

Když jsou lidé zavřeni, značkováni a zabíjeni po tisících jako zvířata, nakonec sami uvěří, že jsou obyčejnými kusy dobytka. Smích a pláč jim připomenou, že jsou ještě lidmi.

Fredy si Ditu vybírá za stálou pomocnici a žádá ji, aby se stala knihovnicí. Dita bere svůj nový úkol více než zodpovědně. Každý den ráno rozděluje knihy mezi vyučující a odpoledne je zase vybírá a schovává na tajné místo. Když se začnou rozpadat, zašívá je nebo slepuje. Knihy se pro ni stávají útěchou, jedinou skutečně normální věcí v tak nepochopitelné přítomnosti. Jsou to třeba právě Osudy dobrého vojáka Švejka, které jí pomáhají přežít ty nejhorší chvíle.

V lágru jí sice všechno vzali, ale tak jako teď, když skrývá pod šaty knížky, stejně si schraňuje v hlavě album obrázků poskládané ze vzpomínek. Zavře oči a snaží se rozpomenout, jaké to bývalo žít ve světě, v němž neexistoval strach.

Dita postupně vzpomíná také na svůj dřívější život. Na klidné a radostné dětství, které se pokazilo, když začali být Židé utiskováni. Jejich dobře situovaná rodina tak byla nucena stěhovat se postupně do stále menších a zchátralejších bytů, až nakonec skončili v Terezíně a poté v Osvětimi.

Kromě Ditina příběhu se tu odvíjí i několik dalších. Ať už autor nastiňuje životní cestu Fredyho Hirsche, nebo příběh jednoho zapisovatele, jemuž se podařilo z osvětimského pekla utéci, či třeba zakázanou náklonnost mezi židovskou dívkou a dozorcem SS. Těch příběhů je ale mnohem více.

Osvětimská knihovnice je velice působivou knihou a smutným svědectvím o naprosto pokřivené době, která milionům lidí sebrala vlastní důstojnost i holý život. Autor velice věrně a čtivě popisuje každodenní děsivé podmínky, kterým museli všichni čelit ve snaze žít alespoň o jeden jediný den déle.

Kniha vás ostatně do své pochmurné atmosféry vtáhne ještě dříve, než stačíte přečíst první větu, a to díky předsádce vyvedené v modro-šedých pruzích, tolik charakteristických pro koncentrační tábory.

Krutá a výborně napsaná kniha. Je krásné žít v době, kdy můžeme držet a číst knihu, aniž by nám za to hrozila smrt...

Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíja... více

Komentáře (0)