Pekelné kruhy

recenze

Coby studentka jsem si češtináře vždy představovala jako éterické bytosti nejčastěji ženského pohlaví, které vplují do třídy s verši či úryvky oblíbeného autora na rtech a po zbytek hodiny se snaží klást hloubavé otázky. Nikdy jsem takového češtináře neměla, přestože ti, které jsem měla, měli také své charisma. Ráda sleduji zahraniční filmy, v nichž studenti na hodinách literatury diskutují s učiteli o tématech vyvstávajících z četby, a stále se snažím prožít něco podobného se svými studenty. A ano, za to už více než čtvrtstoletí, co vyučuji literaturu, jsem takových hodin měla už nespočet, byť moji studenti nečtou složitá díla v takovém počtu, jak bych si přála, a někteří prostě nečtou vůbec. I pro ně jsem ale snad alespoň na chvíli naplnila onen obraz ďáblíka pokušitele, který svými otázkami rozrušuje nitro mladého člověka a nutí neochozený mozek tvořit nové spoje. O tom nakonec literatura je, vyvolávat otázky, vidět možnosti a prožívat tisíce životů.

Jenomže život češtináře rozhodně není život víly v pastelovém světě. Jsou to tisíce opravených úkolů, písemek, testů, slohových prací, hledání témat, čtení a vybírání té "vhodné" literatury, která se vejde do maturitního schématu, z níž se nebudou žáci hroutit (protože má víc než 100 stran), která nebude pobuřovat kolegy a šokovat rodiče. Je to peklo!

Tři kolegyně, které vyučují češtinu na elitním gymnáziu, jsou samy výjimečné - svým přístupem k žákům, ke svému předmětu i ke svým kolegům. Vymykají se zažité představě učitelky češtiny, jedna je hubatá, vyzývavě oblečená, druhá je již důchodového věku (stereotypní předpoklad vyhořelé učitelky tu ale neplatí), třetí má své vlastní démony, ale všechny tři jsou výjimečnými češtinářkami, jsou kreativní a nápadité (to je pleonasmus).

A pak přicházejí ony pekelné stupně: stovky žáků, tisíce prací, kolegové, vedení školy, maturita, rodina. Krůček po krůčku, utrpení, nová naděje a znovu tvrdý náraz.

Odehrává se tu vrstevnatý a časovými rovinami značně komplikovaný příběh o lidské malosti, hrubosti, nadutosti, neochotě přijímat ty druhé jen proto, že jsou jiní. Vidíme vše, s čím se člověk setkává ve sborovnách učitelů: vzájemnou nedůvěru, opovrhování těmi, kteří jsou lepší nebo třeba jen jiní, sofistikované způsoby, jak zničit něčí osobnost, neboť se nemylme, učitelské sbory jsou plné inteligentních bytostí, a proto je jejich nenávist inteligentně schovaná pod frázemi, úsměvy, o to je nebezpečnější a má hrůznější dopady. Autorka svůj text vytváří ve spirále, začíná na konci, každá kapitola obsahuje část kapitoly závěrečné, mezitím jsou vloženy střípky ze života hlavní hrdinky či života jejích žáků. Tak přece funguje naše přemýšlení. Nemyslíme lineárně, vzpomínky se na nás hrnou neuspořádaně, vyvolávají je náhodné podněty, chvilku myslíme na to, chvilku zase na to, a přesně tak je kniha napsaná. Pro někoho může být takový text matoucí, mně se ale struktura velmi líbila, přestože jsem se místy, zvlášť zpočátku, ztrácela ve jménech.

A ne, kniha nemůže mít dobrý konec. Učila jsem na několika školách, znám se s desítkami učitelů a všichni popisují totéž: nedobré vztahy mezi sebou, naprosto neschopné nebo naopak nesnesitelně aktivní vedení školy, nekompetentní ministerstvo a Cermat (ten se v knize schovává pod název Stamat) a pocit vyhoření, deprese, ztracený čas na poradách (na kterých obvykle vedení vede monolog), prázdné fráze různých školních dokumentů, ale také lásku k žákům, touhu po zvládnutí svého předmětu, aktivní zájem o metody a učení jako takové, nebo boj s kolegy, kteří již boj o svůj předmět vzdali. A současně urputnou snahu, aby žáci nic z toho nevnímali, neviděli, neprožívali, aby navenek vypadali učitelé jako bezvadně fungující stroj, kamarádský, který udělá vše proto, aby žáci nakonec uspěli u maturity.

A to vše v knize Češtinářky je. Do poslední tečky včetně neschopnosti zejména češtinářek oddělit svůj život školní od svého života soukromého. Neboť kdo jiný by měl prožívat životy svých knižních hrdinů, když ne češtinářky. Vás tak čeká vhled do života učitelky zcela oddané své práci, přitom bojující se svými soukromými démony, která ve svém životě a zejména práci prochází jednotlivými stupni pekla až sestoupí na samé dno, protože to je někdy potřeba, abychom mohli zase začít stoupat nahoru.

Žádný život není bez hrubky. Román z prostředí elitního gymnázia. Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za pár hodin vrátil k větrným mlýnům. O tom je přesvědčená i češtinářka Tereza, jíž dě... více

Komentáře (0)