Sejde se nácek, cikán a žid v ukradeném taxíku

recenze

Román Sudetenland nenapsal řezník z Bruntálu, trestanec František Kotleta, ale zkušený novinář Leoš Kyša. A kniha tak není obvyklou kotletovkou plnou řežby, sexu, hlášek a cynismu, ale slušnou detektivkou vracející čtenáře do šílených a z dnešního pohledu dost neuvěřitelných devadesátek.

Kyša využil svoji oblíbenou metodu a každou kapitolu uvádí citováním dobového tisku, čímž přibližuje bizár prvních šesti měsíců roku 1990. Rozsáhlá Havlova amnestie zmiňovaná téměř na začátku tak dnes šokuje snad ještě víc než kdysi. Také používá svůj oblíbený slovník, spojení něco dominuje něčemu se tu objevuje opakovaně, frekvencí je přebije jen slovo klišé. Z obvyklého repertoáru ještě přidává cynické hlášky na předchozí režim, to ale podle mě vždycky nefunguje tak, jak by asi zamýšlel. A ještě jedna obvyklá proprieta: bizarní (to už se opakuji), neočekávané spojení postav: nácek, cikán a žid v jednom autě.

Ale jinak je to úplně jiný žánr, než jsme zvyklí. Vážný. Velmi vážný. Ačkoli válka skončila před osmdesáti lety, pořád jsou to jen tři až čtyři generace. To je málo na to, aby zmizela nenávist, bolest i strach. A tady začíná příběh původně pěti nejlepších kamarádů, které rozdělí válka a posléze odsun a nový režim. Nostalgicky vzpomínají na své mládí a nijak jim nepřekáží, že to mládí strávili v uniformách SS nebo Wehrmachtu. A jak už to bývá, nenávist, strach a zaslepenost zničí i je. Na na samém sklonku svých životů se znovu setkají. A tady začíná celý příběh, kdy novinář Daniel Lichke přijíždí do Bruntálu popsat první svobodné volby, ale zaplete se do vyřizování účtů mezi starými přáteli. Jeho průvodkyní se stává Klára Bittmanová (jméno určitě není náhodné, Kyša i Kotleta rádi využívají jména z historie). Spolu odhalí spletitou rodinnou historii a nakonec o půlnoci na hřbitově jsou svědky závěrečného souboje.

Co se mi na knize líbilo: atmosféra devadesátek. Neskutečně věrně zobrazená rozpačitost státních i komunálních politiků a policie (tehdy ještě bezpečnosti), opatrné oťukávání možností, které dala nová demokracie k dispozici. Je to vidět na novinářské práci, kterou Kyša díky své zkušenosti velmi věrohodně popisuje. A ty reálie! Kdy jste naposledy slyšeli ve zprávách spojení "ve sdělovacích prostředcích", musela jsem si vygúglit, jestli bylo možné, aby v roce 1990 někdo postavil na kafe do rychlovarné konvice. No, a bylo to možné, ale asi proto, že onou postavou byl západoněmecký advokát. A co teprve nutnost najít někoho, kdo má zavedený telefon, nebo telefonování do písárny. Až jsem si chvílemi říkala, že má-li být kniha čtena ještě za nějaké to desetiletí, bylo by vhodné vybavit ji vysvětlivkami.

Co se mi na knize nelíbílo: Jakoby se Kyša bál, jak jeho knihu přijmou čtenáři, má neustále potřebu leccos vysvětlovat a doplňovat, což je ale úplně zbytečné, protože čtenáři obvykle nejsou úplní blbci. Také někdy zápasí s leností, protože než aby vymyslel něco originálního, napíše banalitu a k tomu dodá, že si uvědomuje, že je to klišé. No ale, co až.

Sudetenland tedy doporučuji ke čtení všem, i když se domnívám, že atmosféru knihy nejvíce ocení jednak ti, kteří sami v pohraničí žijí, jednak ti, kteří prožili devadesátky na vlastní kůži. Pro ty ostatní to ale bude určitě přinejmenším napínavá detektivka.

Sametová revoluce ve světě, kde neproběhl odsun Němců. Na Bruntálsku je zavražděn bývalý inspektor Gestapa a jeho smrt otevírá staré křivdy a dávná tajemství. Podmanivý příběh z alternativní reality napsal Leoš Kyša, známý pod ps... více

Komentáře (0)