Pojďme rozbít nějaké modly

recenze

Jan Zábrana byl velkou postavou naší literární scény. Byl mu vyměřen pouze krátký čas na tomto světě, o to významnější je jeho dílo. Básník, spisovatel, překladatel a hlavně člověk. Může to všechno znít jako klišé, ale v tomto případě není.

Pokud existují vůbec nějaké pochybnosti o zajímavosti osoby Jana Zábrany, mají toto šanci rozmetat jeho obsáhlé deníky mapující jeho myšlenky i život téměř až do konce.

Doplnit svědectví života svého otce se rozhodla také Eva Zábranová, jediná dcera Jana Zábrany. Život vedle tatínka peroucího se s nepřízní osudu ji navždy poznamenal. Stejně jako možnost sledovat určité postavy novodobých českých dějin dnes v mnohém považované za velikány. Její úhel pohledu je však jiný.

O dost jiný než jaké je povědomí získané i ve škole.

Pokud však půjdeme postupně jejím vyprávěním, projdeme její život od narození, přes dětství a dospívání až k dospělosti s mnoha prozřením. Kniha je rozdělena do tematických kapitol přibližujících realitu její rodiny za socialismu, střípky z rodinného života domova i prázdniny s babičkou a dědou ve Zlíně. Vypráví s lehkostí třeba o tetě, která se z radosti z rodiny nakonec upila. O sousedce s postiženým synem, kterému v blízké továrně zdraví pro zábavu ubližovali. Se samozřejmostí líčí životy padající do nicoty.

Jakmile Eva Zábranová opustí čas dětství a vstoupí do dospívání, začnou být zápisky konkrétní. S obavami sleduje upracovaného tátu, nelibě nese aktivity Václava Havla, který dle jejího názoru tátu vysává a ohrožuje. Neobává se jej ukázat jako nezodpovědného floutka. Jednoduše to tak cítila.

Jestli se do někoho pustí s vervou, tak do manželů Škvoreckých, které označí za chladné kariéristy jejího otce, pro kterého však dle ní za zlých časů nehnuli ani prstem. Nelze se ani divit její zlosti. Škvorečtí jí měli přislíbit pomoc a v rozhodující chvíli nepomohli. Hořkost zůstala.

Ovšem to nejsou jediná velká jména, na které Eva Zábranová z osobní zkušenosti neváhá plivnout s obviněním, že pro jejího tátu neudělali nic a on se snažil více než dost.

Knihu je třeba vnímat v několika rovinách. Krátké stati o dětství, dospívání, reálií života v socialismu a v rodině, která není příliš v oblibě u soudruhů, jsou nesmírně zajímavé. Některé příhody rozesmějí, jiné ne. Subjektivní hodnocení Evy Zábranové vůči velkým jménům nedávné české historie samozřejmě můžeme považovat jen za její názor, ale není špatné se nad ním zamyslet v širším kontextu. Vidět určité události jejíma očima není na škodu.

Co mohou velké dějiny vnímat jedním způsobem, z pohledu dějin malého člověka je zničující. Její těžce zkoušený tatínek musel mnohdy překračovat vlastní limity několikrát. Neviděla to ráda.

Vyprávění autorky v první osobě rozdělené do krátkých kapitol doplněné o rodinné fotografie je však skvělé, chytlavé a mnohdy osvěžující. Lze namítnout určitou podjatost, jistě. Jsou to osobní vzpomínky a názory člověka, ty nemá nikdo objektivní.

Pohled Evy Zábranové na normalizaci, život v ní, na svého tatínka i celou scénu kolem něj, je zajímavý a mnohdy potřebný. Mnoho postav veskrze kladně vnímaných může působit zpětně nedůvěryhodně. Pokud existují lidé, kteří je znali z té méně hezké stránky a nebojí se své vzpomínky předat dál, učiní tak velká jména skutečnými. A právě dnes je to velmi potřebné.

Pokud nebudeme brát vyprávění Evy Zábranové příliš vážně, urážet se nad ním a budeme jej považovat za osobní náhled, je to velmi užitečné čtení.

A poznat Jana Zábranu z jiného úhlu pohledu je vhodné vždycky. Na něj by se nemělo zapomenout každopádně.

Když v září orwellovského roku 1984 zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana, bylo jeho dceři Evě devatenáct let. Dnes, k třicátému výročí úmrtí svého táty, se rozhodla napsat pro něj knihu, která je nejen svědec... více

Komentáře (0)