Potmě jsme se viděli lépe

recenze

Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.

Nevím jestli je to pravda či nikoli, ale má domněnka je, že by se mohlo jednat o zbeletrizovanou autobiografii nebo alespoň o částečné vzpomínky autorky, která doopravdy emigrovala se svou rodinou.

Hrozně mě tentokrát nalákala anotace, při výběru knih v rámci spolupráce se je snažím číst, abych si něco nevybrala a pak mě to vlastně nezaujalo.
V tomto případě jsem předpokládala, že nás autorka zasvětí pořádně do doby, kdy emigrovali. Ano je to tam zmíněné, samozřejmě, ale ne tolik, kolik jsem očekávala, přesto musím konstatovat, že se jedná o zdařilé dílo. Smutné a plné myšlenek, nad kterými by se mohl nebo měl člověk pozastavit.

Kniha je psaná velmi zvláštním stylem. Začínáme v roce 2021, kde je Milena u svého psychologa Luigiho a rozpomíná se na svou matku, které říká Jana. Jejich vztah/nevztah je velice zvláštní. Řekla bych, že obě vlastně nevěděly, jak se k té druhé chovat a dost je to poznamenalo. Milena hledá na své matce pořád něco negativního a v té chvíli jí říká Jano. Na druhou stranu, ale je to její milovaná maminka. Občas jsem fakt nevěděla, jak to tedy má nebo nemá.

Když se rozpomene, vrací se zpět do roku 2020, kde zažívá poslední chvíle se svou matkou. Během tohoto vyprávění se však vždycky vrací ještě ve vzpomínkách zpět. Vždy to probíhá tak, že příběhy vypráví někomu s kým sedí třeba v letadle. Takže vlastně v příběhu čteme ještě mikro příběhy. Některé příběhy byly zajímavé, některé mi však přišly celkově zbytečné a ubíraly dost na intenzitě příběhu.

Přesto se mi kniha opravdu líbila, ale na to, že byla tenká, musela jsem si ji dávkovat. Pro mě tam opravdu bylo dost zajímavých myšlenek, nad kterými jsem pak přemýšlela.

Paní autorka žije v Barceloně. V knize ani na databázi jsem nenašla originální název nebo kdo knihu přeložil, proto je má domněnka ta, že knihu napsala přímo v českém jazyce.

Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentec... více

Komentáře (0)