Asi neexistuje návod, jak se stát spisovatelem. Kromě talentu je k tomu podle mne nutná i jistá životní vyzrálost, skromnost, trpělivost a zřejmě i další vlastnosti, uschopňující člověka ke sdělení určité myšlenky druhým lidem tak, aby u nich našla adekvátně rezonující ohlas. Určitě však můžeme vcelku snadno demonstrovat, jak se spisovatelem nestát – příkladů tohoto druhu máme na naší literární scéně bohužel přehršle. Namátkou jsem vybral Petru Hůlovou, patřící mezi ty „spisovatelky“, které se k tomuto pro ně evidentně nedostižnému titulu snaží dostat nikoli výše zmíněnou „normální“ cestou tvrdé sebekázně, ale metodou pokus-omyl. Ta ovšem v literatuře nemůže vést k ničemu dobrému.
Silové řešení, kdy Hůlová produkuje jednu knihu za druhou v bláhové naději, že „jednou to přece musí vyjít“, je na jednu stranu marné, pošetilé a nakonec i komické, bohužel v pokleslém prostředí knižního velkoprůmyslu současné české provenience se vždy znovu najde dost těch, kteří nahé královně po každé další slátanině mažou kolem pusy med lichotek o krásných nových šatech, jimiž se ozdobila. Jinak tomu patrně nebude ani v případě posledního výplodu Petry Hůlové s názvem Stručné dějiny Hnutí, v němž autorka nejenže pokořila všechny hranice stupidity a nevkusu, ale pravděpodobně nad sebou definitivně zlomila hůl i v očích těch, kdo jí stále ještě dávali šanci a kupovali si její knihy v naději, že tentokrát se už snad možná zablýskne na lepší časy... Ne!
O zoufalé absenci inspirace a intelektuální prázdnotě svědčí už to, o čem se Hůlová rozhodla psát tentokrát. Po feministických agitkách totiž pravidelně sahají ti, kdo se totálně vypsali, nemají již co říct a přesto by tolik, tolik chtěli, aby se o nich ještě nějakou dobu mluvilo a psalo a třeba je i nějaký kamarád z mokré čtvrti propasíroval do poroty Magnesie Litery. Naši psavkyni sice naštěstí trklo, že zvolené téma je příliš pitomé na to, aby se v jeho intencích dalo napsat něco smysluplného a že tudíž její jedinou možností je pokusit se o parodii, ale to si pěkně naběhla. Tento literární žánr se totiž také musí umět, rozhodně to není tak, že by se v něm dalo autorovo neumětelství zamaskovat plácáním pátého přes deváté. Podívejme se ale na tu knížku blíže.
Nacházíme se ve světě, jak bude vypadat někdy v roce 2150. Antagonistický svár mezi pohlavími je vyřešen, muži a ženy koexistují ve vzájemné psychosomatické harmonii a k úplnému vítězství idejí nevolnosti, rovnostářství a bratrovražednosti zbývá jen jediné – dopřevychovat těch pár nešťastnic, které se v důsledku neuvědomělosti, předsudků a zažitých stereotypů nejsou schopny osvobodit od buržoazního nazírání na muže, manželství a rodinu a stále se zdráhají přijmout svou avantgardní roli světlonošek nové éry. Správná budovatelka bezpohlavní společnosti je přece frigidní asexuální ženština, která se nikdy nesníží k tomu, aby své mužské protějšky poměřovala prizmatem tělesnosti, vnějšího vzhledu či šarmu. To opravdu hodnotné, co v poslední instanci dělá muže mužem, se přece skrývá v jeho nitru a je očím neviditelné! Vnější krása je přece polní tráva, která dříve či později uvadne a vpravdě plnohodnotný vztah dvou bipohlavních bytostí se dá tudíž vytvořit jen a pouze na bázi duševního souladu. Většina žen to již naštěstí dávno pochopila, těm zbylým je to třeba vysvětlovat a pro zvlášť těžké případy obsedantní zatvrzelosti tu máme donucovací metody.
Věroslav (vypravěč) je koučem v internačně-nápravném středisku (tzv. Instituci) a je tedy tou nejpovolanější osobou pro seznámení čtenářů s teorií i praxí Hnutí. Vykonává záslužnou, zároveň však i náročnou práci, žádající si celého muže. Odnaučit některé pacientky jejich mateřským zlozvykům je běh na dlouhou trať, při němž se musí počítat i s přirozeným úbytkem feminoidního segmentu – ženy se v sebevražedném afektu vrhají do drátů s elektřinou, věší se na prostěradlech a způsobují mužským vychovatelům řadu dalších nepříjemností. Takže sláva – máme tu i prvky hororu a když se budeme snažit, najdeme třeba i nějakou tu sociálně-třídní dimenzi...
Věroslav si také velmi dobře uvědomuje, že pro zdárné uskutečnění cílů, které si Hnutí stanovilo, má mimořádnou důležitost vytvoření nového newspeaku. Ve stručnosti to vysvětluje pro ty méně chápavé z nás polopatisticky takto: „Něco se svobodnou řečovou evolucí ujme samo. Evolucí řízenou idejemi Hnutí, protože nechat evoluci napospas jí samotné znamená, že silné bytosti dupou po slabších, znamená němé přitakání tomu, že jsme v posledku pouhá zvířata, a pokud v posledku, tak především v první řadě, a v první řadě jako podhoubí pro bod jedna: boj proti vnímání ženy jako bytosti, jejíž hodnota klesá věkem.“ To je nejchytřejší věta, kterou jsem v knížce našel a dovolil si citovat, aby případným koupěchtivým jedincům docvaklo, co je v tom bestselleru čeká. Na první pohled je patrné, že se jedná o dílo nanejvýš provokativní – pokud tedy toto adjektivum spolu s jedním mým kamarádem chápeme jako synonymum pro „stoliduoidní“.
Proč Petra Hůlová takové knihy píše? Necítí se trapně, když nějaké své veledílo uvidí za výlohou knihkupectví? Uvěřila snad pochlebování některých individuí ve svém okolí, že je „nejtalentovanější českou spisovatelkou současnosti“? Napadá mne jediné vysvětlení, jímž jsou slova Jiřího Koláře: „Neexistuje tak hloupý autor, aby nenašel ještě hloupějšího čtenáře.“ Tož tak nějak...

---

Stručné dějiny Hnutí Petra Hůlová

Ve svém tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---