Romanticko-gotický příběh, krásný svojí složitou jednoduchostí...

Je vcelku pochopitelné, že na tvorbu každého spisovatele mají do jisté míry vliv i životní podmínky, za nichž jeho díla vznikají. A oněmi „životními podmínkami“ nemyslím apriori materiální zajištěnost - Marxova teze o tom, že „materiální bytí určuje společenské vědomí“ u spisovatelů rozhodně neplatí. Je ale pravda, že ten, kdo je finančně nezávislý, má mimo jiné i dostatek volného času, který může vyplňovat nejrůznějšími činnostmi - např. psaním.
Ale proč tento zdánlivě triviální úvod? Inu proto, že v případě Ann Radcliffové se to mělo tak, že její literární talent se mohl projevit právě a jen díky tomu, že byla ženou bohatého muže, neměla toho mnoho na práci a možná se i nudila. To byla ona (jsme zase u Marxe) „materiální základna“, které se tato dáma rozhodla dát „duchovní nadstavbu“. Měla totiž neobyčejnou schopnost imaginace, vypravěčský talent i vnímavost pro „mimosmyslové“ skutečnosti. Hlavně však uměla držet svoji vzletnou fantazii na uzdě střízlivého pohledu na „věci tohoto světa“, kterážto kombinace byla jako stvořená pro dráhu úspěšné spisovatelky. Manželova podpora a povzbuzování pak s definitivní platností rozhodly o tom, že v době, která ženám-spisovatelkám z různých důvodů nepřála, se Ann Radcliffová stala jednou z prvních představitelek něžného pohlaví, věnujících se literární tvorbě.
A ne tvorbě ledajaké. Ať už její literární styl nazýváme jakkoli (nejčastěji se užívá dle mého názoru ne zrovna přesný termín „gotický román“), je zřejmé, že máme co do činění se spisovatelkou, která - jak se říká - předběhla dobu. Už před ní tu samozřejmě byly pokusy o - zjednodušeně řečeno - hororovou tématiku, Ann Radcliffová však byla první, kdo si uvědomil, že nemá-li tato literatura sklouznout do - opět řečeno zjednodušeně - hororu pro horor, do vyprávění, které má za cíl především děsit a strašit, zatímco logická nit příběhu až takovou roli nehraje, pak je nutné ji vystavět na úplně nových základech. Konkrétně to Radcliffová udělala tak, že začala psát přesně opačně, než jak „se psalo“. Tajemno, hrůza, děs? Proč ne, ale jen jako přídavek k cizelérsky vypracovanému ději. Temné síly, toužící zničit každý ušlechtilý lidský cit, především tedy lásku? Dobře, ovšem zůstaneme přitom realisty!
Dá se říct, že v románu Záhady Udolfa jsou přítomny všechny tyto literární přednosti anglické spisovatelky. Příběh začíná malebným popisem jihozápadní francouzské krajiny, kde v malém, osaměle stojícím zámečku žije se svými rodiči dospívající dívka Emilie. Díky otcově moudré výchově z ní vyrůstá vzdělaná a kultivovaná žena, milující hudbu, poezii a krásy přírody a současně citlivá a ušlechtilá bytost, soucítící se všemi, kdo prožívají nějaké trápení a vždy připravená jim pomoci. Rodinná idyla bohužel netrvá dlouho - matčina smrt je těžkou ranou pro otce i dceru. Na naléhání lékaře, který doporučuje jako vhodný terapeutický prostředek proti smutku a stesku změnu místa, se oba vydávají na cestu k otcově sestře, kde chtějí nějaký čas pobýt. Večer před odjezdem si Emilie všimne, že otec se probírá nějakými papíry a poté hledí na obrázek jakési cizí ženy a pláče. Emilie je zmatena, díky odjezdu a cestě krásnou přírodou však na celou událost zapomene. Cestou se potkávají s mladým mužem příjemného zevnějšku a přátelského vystupování, který, protože se blíží večer, jim zajistí nocleh u jedné selky v zapadlé vesničce. Ráno se všichni vydávají na další cestu...
Ann Radcliffová bývá obdivována pro nádherné popisy přírodních scenérií a román Záhady Udolfa potvrzuje, že plným právem. Domnívám se, že málokdo v dějinách literatury se jí v tomto směru vyrovná a vnímavý a citlivý čtenář její umění plastického, barvitého zobrazování přírodních krás určitě ocení. Příběh pokračuje dalšími osudy hlavní hrdinky - jemná, plachá, zároveň však statečná Emilie se dostává do víru událostí, které nejen zcela změní její dosavadní život, ale přivedou jí do cesty množství záludných nástrah, tajemného nebezpečí, záhadných jevů... Ve všech těchto situacích se ukazuje, jak důležitá a prozíravá byla otcova výchova, když se od mládí staral nejen o dceřinu všestrannou vzdělanost, ale i o pevný, nezlomný charakter.
Kniha, stará více jak 200 let, patří k těm dílům, o nichž obvykle říkáme, že nestárnou. Skoro tisíc stran textu může vzbuzovat dojem rozvláčnosti, ovšem pouze do té doby, než se do knihy začteme. Prokládán častými, vhodně zvolenými básněmi nás příběh, charakteristický dlouhými popisnými pasážemi sice nestrhává, ale to není v tomto případě nijak na škodu - pozvolné provázení duchovní krajinou snových představ, zakomponovaných do divů přírody i starodávné, hrůzokrásné architektury je neméně vzrušující. Ann Radcliffová před námi vystupuje jako duchaplná žena a kultivovaná spisovatelka, jejímž záměrem není - jako u řady jiných tvůrců tohoto žánru - ohromovat čtenáře pozlátkem vnějších efektů, ale dát příběhu především zřetelný duchovní rámec. Záhady Udolfa jsou prostě krásné svou složitou jednoduchostí...

Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová (1764–1823), vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínav... více

Komentáře (0)