Situační dialogy u vagíny

recenze

Poezie před časem zažila svou renesanci a je zajímavé vidět, kam jsme se od básniček Ferdy Mravence posunuli. Verše už nejsou pouze pevně spjaté celky rozsekané na sloky, které jsme potili před učitelkami, aniž bychom v tom viděli sebemenší smysl, ale jedná se o stále sebevědomější útvar, který roste se svými čtenáři. Poslední léta s radostí sleduji díla, která mě k tomuto žánru vrací a když se objeví někdo další, kdo neváhá předložit lačnému publiku kus svého nitra, ráda se k řadě čekajících vyhladovělých připojím.

Nedávno se na světě nenápadně objevila knížečka Láska je jen hlávka zelí, která sice v rámci celonárodní literární scény nerozčeří vody ani kvůli ní nepolezou lidé do prvních pater ještě neotevřených knihkupectví, ovšem po jejím přečtení se mi naskýtá otázka, zda by alespoň někteří neměli.

Když se vrátím k prapůvodu obsahu svazku, vzpomínám, jak před časem na sociální síti Twitter, nyní X (časy se mění), vycházel u jednoho účtu zajímavý obsah s označením #láskajejenhlávkazelí. Jednotlivé příspěvky si každý den sebevědomě hledaly cestu mezi jinými zajímavými a většinově balastními statusy a vyvolaly pozornost. Tenkrát i u mě, ovšem forma jako taková mi i přes zajímavé myšlenky nevyhovovala, a nakonec ode mě projekt odeplul ta rychle, jak jej proud přinesl. Po nějaké době jsem na zajímavý označník zapomněla i s jeho jinotaji.

Jenže zajímavý řetězec myšlenek nevázaných ničím, natož veršem střídavým, se naštěstí nenechal utopit, dokončil svůj příběh a ten byl uchopen a vynesen za hranice imaginárního světa sociální sítě.

Tak se zrodila tenká knížka s ilustracemi, tepající a sebevědomá. Koutkem oka jsem zahlédla zrod tohoto projektu a rozhodla se, že u toho bych ráda byla, což se mi nakonec jako čtenáři povedlo. Je dlužno říct, že čekání se vyplatilo, i když jsem absolutně nevěděla, co od knihy vůbec čekat. První ohlasy čtenářů vyvolaly spíše skepsi, nemám ráda erotickou literaturu a příměry mnohých ve mně nadšení nevyvolaly. Jenže jak to na sítích chodí, je třeba si každou informaci třikrát obrátit v ruce, než ji jeden slupne a nejjednodušší bylo knížku otevřít a začít číst.

A pak už nešlo přestat. Nešlo.

Kniha je rozdělena do jednotlivých básní psaných volným veršem, ale dynamika každé stránky nenechá čtenáře na pochybách, že věty k sobě ladí jako dobře naladěný strunný nástroj. Navíc, u každého čtenáře autorka rozehraje úplně jiné struny pocitů a asociací. Dva lidé, kteří se budou o knize spolu bavit a neřeknou si předem její titul, mnohdy nemají šanci poznat, že četli shodné dílo. Ilustrace navíc nejsou žádná pornografie, ale velice vkusná erotika s náznaky a na rovinu, reklama na střešní tašky nebo cihly na ulici po cestě do školky odhaluje z nahých těl více, než důmyslné kresbičky vedle slov.

Slova

Básně nejsou úplně samostatné. Tvoří příběh. Příběh dynamický. Příběh dvou lidí, které spjala potřeba. Zda potřeba lásky, citu, vyšších ideálů nebo jen nízkého chtíče (jak by napsal vyšetřovatel v 17. století při užití práva útrpného) je na citu a zkušenostech čtenáře. Protagonisty jsou dva lidé, kteří se potkávají za účelem sice ryze tělesným, ale i přesahujícím. Vztah se po svém vzniku vyvíjí, roste, setkání jsou různě intenzivní a slova ilustrují nevyřčené. Není potřeba v žádné básni třikrát zdůraznil, kolikrát se kdo na koho udělal a kolik toho bylo. Protože o tom to není, to přece každý dospělý zná. Ale aura myšlenek, přání, touhy vystupující z jednotlivých slov Vás bude nutit stále dále a dále číst, zajíkat se nebo zadržovat dech. Někdy se přistihnete, že se díváte s knížkou v ruce do zdi a jen si říkáte: „Ale to jsem já!“ Náhle Vám to nemusí připadat fér.

Brzy se však vzpamatujete a pokračujete ve čtení dialogu, který každá strana stahuje na svou stranu svým pohledem a Vy náhle nevíte, jestli někomu chcete fandit, zda to může mít vůbec dobrý konec. Pak se ale ohlédnete do svého života a náhle to víte.

Dovolím si uvést jako náhled báseň 113 (ano, básně jsou očíslované, ne pojmenované):

proč jsem se do tebe
musela zamilovat
řekla
jsem přece skvělej zlato
zasmál se
a proč mi teda ubližuješ
zeptala se
protože mi to dovolíš
řekl

Ano, tato mě zasáhla nejvíce. Myšlenka, filosofie, šifra, pocit. Dynamický dialog. To vše Vás pevně chytne za duši, protáhne až do konce, a přece nebudete na konci knížky stát uštvaní, zranění ani jinak pomlácení. To všem Vám už mohl udělat život a kniha Vám rány jitřit nebude. Jen Vám připomene, že se takové věci dějí, dít budou a nikdo s tím nic neudělá. Možná takový dialog nyní žijete, možná jste si jej už odžili nebo vůbec nevíte, co bude a co to znamená. Ale zažít to opět jako divák je bolestně příjemné.

Knižní forma mi sedí hodně právě tou dynamikou, kterou jsem na síti nedokázala vidět. Stránka za stránkou se vynořovaly a tančily dvě postavy, které mohou být každým z Vás, ale zároveň jsou naprosto jedinečné. Jako celý koncept dílka Láska je jen hlávka zelí. Dětská romantika už vyrostla, nyní již zralí a zkušení lidé jdou účelně za jádrem věci, která je podstatou jejich existence na jednom místě, a přece se vrhají do abstraktna za obzor peřin. Slovy ilustrují své představy.

Myšlenkově je velice složité tuto knížku uchopit, protože ona se tomu zdatně brání svou nespoutaností. Fyzicky je to ale více než jednoduché a pokud budete mít možnost, udělejte to. Je to nádhera a další jizvu v duši Vám to neudělá. Naopak. Přistihnete se i u úsměvu.

Vždyť už o nic nejde. Láska je přece jen hlávka zelí.

S poetickými texty Drahomíry Bačkorové se mohli čtenáři seznámit na Twitteru (dnes X), kde si autorka svými hořkými příběhy získala řadu obdivovatelů a početný zástup těch, již ji sice obdivují za virtuozitu textů, ale současně pr... více

Komentáře (0)