Určitě jste ji někde zahlédli: nádherně zpracovaná obálka, originální název a zajímavá anotace. To je novinka od Aleny Adrianet Heinrichové, autorky Medovníku s pepřem. Knihu jsem dostala v rámci spolupráce s Humbookblogeři, kterým tímto moc děkuji.
Přiznám se vám: Medovník jsem nečetla, ale působí na mě jako současná romantická kniha. Zato Slovodějky by měly být čarodějnické (lehce historické) young adult fantasy jak vyšité.
Amálie Erbenová, která po otcově popravě za velezradu získá jeho kouzelnou moc, se má starat o městskou, poněkud svéhlavou knihovnu. Celý svět, nebo spíš město, uzavřené před válkou, působí zajímavě. Celý román se odehrává jenom v jeho ulicích, jimiž prorůstá rostlina se zlatou mízou, bez které nejde provádět žádná magie, ale její použití se řídí přísnými, předem schválenými pravidly a vůbec není jednoduché ji získat, natož pro dceru zrádce. K tomu všemu si přidejte oživlý, sarkastický chrlič jménem Hugo, který jako by vypadl z románů Kerstin Gierové, ach jo. :( Jediný, kdo trochu zachraňuje situaci a oživuje knihu, je Amáliina babička, která se naprosto nebojí následků svých slov. Později se ještě objeví (rádoby) tajemný cizinec, který hlavní hrdinku následuje na každém kroku a dokonce je ubytovaný v jejím domě, takže je jasné, že z toho kouká pořádná šlamastyka. Kromě babičky vám k srdci přiroste knihovník, Amáliin podřízený, co jí pomáhá jak je to jenom možné a nebojí se ani odporovat vládnoucí rodině, která pěkně z pozadí tahá za nitky (někdy i doslova). K tomu si připočítejte rodinná tajemství a dostanete zamotaný příběh, ze kterého vám půjde hlava kolem.
Aspoň tak to ze začátku vypadá, ale ve skutečnosti je potřeba přetrpět víc než polovinu knihy, než dojde k nějaké akci. Postavy jsou celkově nemastné neslané, Amálie je jako hlavní hrdinka a vypravěčka ukňouraná a nebýt babičky a knihovníka, kteří situace zachraňují svým břitkým humorem, asi bych knihu vůbec nedočetla. A pak jsem byla zvědavá na roli starobylé budovy knihovny, spojené s myslí vrchního slovodějce a měnící podobu podle toho, jak se jí zrovna zachce. Trochu jako schodiště z Harry Pottera, jen (pro mě) v lákavější podobě.
Kniha je plná dobrých nápadů, jenomže se z nich stávají spíš epizodní události, které nedostanou tolik prostoru, kolik by si zasloužily. Autorka skáče od myšlenky k myšlence, dočkala jsem se náznaků feminismu, LGBTQ+ literatury, soupeření mocných a spousty dalšího, ale nic z toho není pořádně dopsané. Příběh prostě působí jako sbírka různých námětů v různém stupni propracovanosti, ke které je poněkud neuměle přimontovaný extrémně rychlý závěr. Možná by tomu pomohlo, kdyby autorka nechala dílo chvíli odpočívat, znovu si ho přečetla, předělala skřípající místa a pak by se z něj (snad) vyloupl příběh, který bych si s chutí přečetla znovu. Protože někde to tam je, jen je potřeba objevit a vyzdvihnout to podstatné...
Slovodějky
Alena Adrianet Heinrichová
Slova mají moc! Amáliina otce, nejvyššího slovodějce, popravili za kolaboraci. Podědila jeho moc a s ní spojené povinnosti. Pod přísným dohledem představenstva města a nové starostky musí pracovat pro ty, kteří jejího otce nechal... více
