Smrt má oči mojí dcery

recenze

Smrt má oči mojí dcery (2015) / evasamankova

Paměť si s námi hraje někdy svoji vlastní hru. Často v ní s odstupem zůstává to lepší, a to horší bývá vytlačeno kamsi do pozadí. Nebo naopak - špatné přebije to dobré. A na některé události je možná lepší si nevzpomenout vůbec…

To je případ i hlavní hrdinky románu Smrt má oči mojí dcery od americké spisovatelky a univerzitní profesorky Jessicy Treadwayové. Tématem románu je nejen nespolehlivost paměti, ale především se tu autorka dívá na vztah matky a dcery z úhlu, který nechce poznat na vlastní kůži nikdo z rodičů…

Padesátiletá Hanna Schuttová přišla před třemi lety o manžela a téměř i o vlastní život. Během jedné noci oba manžele napadl v jejich ložnici kroketovou pálkou neznámý pachatel. Hanna utrpěla velmi těžká zranění, a následky si s sebou nese dodnes. Tvář má poznamenanou jizvami, jedno oko slepé, ztratila nejen schopnost počítat, ale i část svých vzpomínek. Stala se vdovou.

Za tento vražedný útok byl odsouzen přítel její dcery Dawn. Nějaký čas byla podezřelá i samotná Dawn, ale vina jí nikdy prokázána nebyla. Hanna jako matka ji celý život protěžovala. Neustále měla pocit, že stydlivou a tichou dceru musí ochraňovat více, než její starší sestru Iris. Vždy měla potřebu ji „vynahrazovat“ to, že odmalička trpěla tupozrakostí a kvůli šilhání se stávala terčem útoků dětí ve škole.

Nyní se případ znovu otevírá. Dawn přijíždí po téměř třech letech strávených v cizině domů, a Hanna je nucena se konečně postavit k pravdě čelem. A položit si otázku, kým její dcera ve skutečnosti je … a jakou roli během osudné noci sehrála…

Nikdy jsem neměla problém s usínáním, a když už k tomu došlo, málokdy se stalo, že jsem se probudila dřív než ráno. Moje matka mi vždycky říkala, že spím jako zabitá. Ale když dnes na opačné straně stěny byla Dawn, ležela jsem a nervózně si pohrávala s okrajem přikrývky, kterou matka nestihla před smrtí úplně dokončit. Celou noc jsem se budila v panice a zalitá potem, pokaždé, ačkoli mi bylo jasné, že se mi to jen zdá, jsem slyšela kroky na schodišti.

Autorka vypráví výrazně osobitým stylem, kterému je zpočátku třeba přivyknout. Hanna jako samotná vypravěčka hovoří s lehkým časovým odstupem, události neřadí chronologicky, ale naopak nitky spřádá z více stran. Ty postupně nabývají čím dál jasnějších obrysů a významů. Hanna se zaměřuje na detaily, zachází do hloubky, dává ve vzpomínkách průchod vlastním pocitům a citům. Vyprávění tak působí velmi opravdově. Skutečně.

Není to jen dočasná ztráta a nespolehlivost paměti, co je základním kamenem tohoto příběhu, ale především je to mateřská láska a její velikost, která v sobě nese už od přírody jistý druh „slepoty“ vůči vlastním dětem. Žádná matka nepřivádí své dítě na svět s myšlenkou, že rodí budoucího grázla, zloděje či vraha… Stejně tak je matka ochotná bránit své dítě do posledního dechu proti okolnímu nebezpečí, zákeřnosti, křivdě, a někdy i proti němu samému. Jenže i „slepému“ se jednou může vrátit „zrak“… stejně tak může být okolí ve svých názorech až příliš unáhlené a zraňující…

Jessica Treadwayová pracuje s nelehkým tématem s velkou bravurou. Psychologický román střihla detektivkou, výborně si pohrála s profilací hlavní postavy, a navíc se vyhnula té chybě, jaké se dopouští mnoho jiných autorů - že by závěrem chtěla za každou cenu šokovat. Zůstala při zemi, a tím tak podtrhla tragičnost a mrazivost celého příběhu. Výborně napsaná kniha.

Hanna se snaží zapomenout na brutální útok, při němž zemřel její muž, ona sama málem přišla o život a který na ní dodnes zanechal fyzické i psychické následky. Situace je o to horší, že útočníkem byl tehdejší přítel její dcery, je... více

Komentáře (0)