Prý přes osm tisíc výtisků se prodalo poslední (dosud) vydané básnické sbírky J. H. Krchovského. To ale zmiňuji jen mimochodem, jako jistou pikantní "anomálii" v jinak spíše stovkových nákladech a prodejích "poezie". V případě magického básníka, který učaroval možná již generacím čtenářů, se ovšem pojmy "kvantita" a "kvalita" nejenže nevylučují, nýbrž jdou ruku v ruce a Dvojité dno tuto "zaběhlou" tradici ani v nejmenším neporušuje. Je tu opět "rutinní" Krchovský, ovšem rutina v jeho případě je nejenže myšlena bez sebemenšího nádechu pejorativnosti, ale naopak jako záruka té nejvyšší kvality.

Krchovský, dnes už žijící legenda a troufám si říci klasik, před čtenářem opět rozehrává svoji virtuózní partituru poezie "každodenní všednosti", zahalené ovšem do přízračného (a pro autora tak příznačného) hávu neuchopitelnosti, rozplizlosti a náznakovosti vnímaného (ať už je jím konkrétně cokoli), přičemž však právě tento "nezúčastněný" pohled paradoxně staví věci do ostřejšího světla, dává jim nové rozměry a posunuje jejich významy. Vypreparování všeho nadbytečného, resp. ponechání pouze toho podstatného, to je nezaměnitelný Krchovského rukopis, ovšem (a v tom především spatřuji básníkovu genialitu) právě touto mistrně zvládnutou stručností se tu vypovídá mnohem, mnohem víc než jinde sebemnohomluvnějším verbalistním balastem.

Rýmy, nejen "originální", ale i ty "všední" (Krchovský používá oba "druhy") pak vtiskují básnim "konečnou podobu" zcela přirozeně, nenásilně, přitom však jejich jednotící, "koneckorunující" funkce má krustu vpravdě "železokrchovskou".

Jestliže Krchovský v jedné básni říká, že jeho život má dvojité dno, pak tato "dvojdnovost" platí tím spíše pro jeho poezii. Básník před námi vystupuje v roli lingvistického kouzelníka, jehož stínohra, maskování skutečných úmyslů a vyvolávání atmosféry neurčitého, s o to větším napětím ovšem očekávaného závěrečného efektu - to je ono příslovečné dvojité dno jeho "antipoezie", ve skutečnosti však poezie o několik levelů vyšší než je "obvyklé". Dokonce i ve svých "slabších" básních (těch ovšem mnoho není!) je Krchovský suverénem slova, veršotepcem par excellence. V těch několika "nemravných" si pak spíše "mimoobsahově" hraje se slovy a rýmy, "slovněhříčkaří" s radostí vykutáleného rošťáka, který se básněním baví a z poezie si dělá tak trochu legraci.

Náš básník tedy i v této sbírce zůstává vpravdě "kultovní" postavou, vyslovující drsněkrásné "diagnózy" dnešního světa "s dvojitým dnem", který bereme jedni jako příjemnou párty, druzí jako slzavé údolí, jemuž však nerozumíme nikdo...

Slova, jen slova... Málo poví

přebraná halda veteše

lze sdělit jenom něco slovy

až nevyřčené řekne vše

---

Dvojité dno J. H. Krchovský (p)

Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---